Kliknutím zvětšíteHradecká pobočka funguje s přestávkami zhruba deset let a v současnosti má asi osm členů. Dobrovolníci bezdomovcům vaří a rozdávají jídlo každou druhou neděli v měsíci. „Kolikrát je to jejich jediné teplé jídlo za týden,“ říká koordinátor Food Not Bombs Hradec Králové Marek Haltuf.
Jaká je historie Food Not Bombs?
První kolektiv Food Not Bombs vznikl v roce 1980 v Bostonu. Tehdy se strašně moc peněz dávalo do zbrojení a přitom strašná kupa lidí hladověla. A od té doby se ta myšlenka rozšířila po celém světě. V Hradci fungujeme s určitými pauzami více než deset let. Já jsem služebně nejstarší, činnost Food Not Bombs koordinuji, profesí jsem sociální pracovník, takže se téhle problematice věnuji mnoho let.
Na jakých místech v Hradci Králové jídlo rozdáváte a jak často?
Naposledy jsme byli u hlavního nádraží, předtím jsme rozdávali u Atria. To je různé. Řídíme se i tím, kde se zrovna klienti pohybují. V současnosti rozdáváme každou druhou neděli v měsíci s tím, že se termín občas operativně upraví. Třeba v létě se to koná méně, protože nejsou klienti. Hodně mladých lidí, co nám pomáhá chvilku, říká: „Dneska to bylo blbý, přišly jen dva strávníci.“ Přičemž normálně jich chodí třeba třicet čtyřicet. Já jim vždy říkám, že to je naopak cíl naší práce, abychom neměli pro koho vařit. Zatím tedy máme.
Kdo jídlo vaří a odkud máte suroviny?
Je nás zhruba osm a jsme rozdělení na tři skupiny, vždy se vaří u někoho z nás v bytě. K tomu je plno lidí, kteří nám pomáhají. Třeba se ozvou, že mají přebytek teplého oblečení, spacáků nebo že se urodilo moc ředkviček. Dříve byl velký problém se sháněním potravin, vždy jsme se na jídlo skládali nebo se dělaly benefiční koncerty, jeden čas jsme fungovali i díky dumpster diving – chodili jsme za supermarkety pro prošlé zboží na vyhození. V současnosti existují potravinové banky, od ledna 2018 každý supermarket s plochou větší než 400 metrů čtverečních má povinnost dávat neziskovým organizacím přebytky, které by se normálně vyhodily. Z toho je neuvěřitelné množství potravin, které jde zdarma využít, jen se stačí domluvit a dojet pro něj.
Vaříte hlavně veganská jídla…
Ano, ale není to pro nás priorita. Často se nám ozývají třeba restaurace s tím, že mají pět kilogramů řízků a jestli to nechceme. Samozřejmě říkám sem s tím, protože jedním z pilířů Food Not Bombs je udržování principu zero waste (česky nulový odpad). Věci, které nikdo nepotřebuje, naopak někdo potřebuje až moc. Takže raději než jídlo vyhodit, velmi rádi ho rozdáme našim strávníkům.
Nevadí vašim strávníkům veganské jídlo?
Ne, protože pro ně je to kolikrát jediné teplé jídlo za týden, takže tohle vůbec neřeší. Ale samozřejmě jsou rádi i za jiné jídlo. Jednou kamarád přinesl přebytek z firemního rautu, asi dvě bedny drahých šunkových chlebíčků, tak to určitě ocenili.
Vaše organizace funguje na dobrovolnické bázi. Jaký je váš motiv k tomu pomáhat ve svém volném čase?
Protože někteří lidé propadnou sítem sociálního systému a těm nikdo nepomůže. Uvádí se, že až 70 procent lidí bez domova jsou lidé s těžkou duševní chorobou. Jenže pokud neublíží sami sobě nebo někomu jinému, nemusejí být hospitalizovaní. Takže třeba schizofrenik se medikovat nepůjde, protože jeho hlasy v hlavě mu říkají, že lékaře navštívit nemůže, tak radši žije někde v lese na stromě. A to jsou lidé, kterým – pokud nemají rodinu - nikdo nemůže pomoct, nikdo je nezaměstná a přitom nemají peníze na živobytí. A mně se nelíbí, jak je ten systém nastavený. Já oproti nim mám peněz vlastně kupy, volného času méně, ale proč ho nevěnovat něčemu smysluplnému. Motivací je vidět, že se lidé někam posouvají, není to jen tak, že se přijdou najíst. Úzce spolupracujeme s Oblastní charitou Hradec Králové, kde pracuji, takže díky tomu funguje i návazná péče o naše klienty.
Proměnila se za těch deset let existence Food Not Bombs v Hradci problematika bezdomovectví?
Když jsme s Food Not Bombs začínali, lidé před sebou měli prototyp bezdomovce – špinavý, smradlavý v trolejbuse. Časem se to proměnilo, každý druhý člověk znal někoho, kdo se kvůli dluhům a exekuci dostal do tak bídného stavu, že mu opravdu reálně hrozilo, že na té ulici skončí. A neskončil tam jen díky rodině nebo sociálnímu systému. To lidé už tuší, proto na tom bezdomovci už nejsou tak zle, aspoň co se týče vnímání společnosti. V tomto ohledu na tom jsou momentálně nejhůř muslimové, takže bezdomovci a Romové mají „pauzu“.
Proměnilo se vnímání bezdomovců. Proměnili se i samotní bezdomovci?
Proměnili se určitě tím, že vzniklo víc charitativních organizacích, které se navíc postupně zprofesionalizovaly. Do této oblasti jde i o trochu víc peněz, takže s bezdomovci se systematicky pracuje a myslím si, že v evropském kontextu na tom jsme velice dobře.
Bezdomovec je známý pojem. Jaká je ale vlastně jeho definice?
Někdo používá pojem bezpřístřešníci. Podle mě je ho možné definovat jako člověka, který si nemůže dovolit vlastní bydlení a je odkázaný na nepravidelné bydlení. Je v podstatě jedno, jestli bydlí pod stanem, v garáži nebo jednou za čas v Charitě a jednou venku.
Říkal jste, že ve Food Not Bombs jste služebně nejstarší. Máte nějakého klienta, o kterém se dá říct, že je „služebně nejstarší“?
Ne, je to tak, že spousta klientů už dávno umřela, protože s tím životem, co žijí, jejich tělo ten tlak nevydrželo. Říká se, že bezdomovec vydrží úplně všechno, to ale absolutně není pravda. Ti lidé jsou prolezlí všemi možnými nemocemi, většinou jsou v závislostech. Mimochodem, většina lidí se alkoholikem stane až na ulici, není to tak, že se na ulici dostane kvůli alkoholismu.
Vaši klienti se tedy hodně střídají. Víte přesto něco o jejich osudech?
Vím jen to, co mi oni sami řeknou, protože ani nemám důvod z nich tahat osobní informace. Hlavně se ale setkávám s lidmi s duševní chorobou, kdy je odvrhla rodina nebo rodinu nemají. Dále jde o exekuce, lidé třeba přijdou o dům, pracovat pořádně nemůžou, protože mají od exekutora zablokovaný účet, pokud pracují, tak načerno. Dalším problémem jsou závislosti. Často jde o kombinaci faktorů. Zásadní je i startovací pozice člověka. Když se někdo narodí do blahobytu, tak se mu to dobře startuje. Má dobré vzdělání, dobrou adresu, všechno se mu daří daleko lépe. Klienti z Charity měli většinou startovací pozici ultra-špatnou, pocházejí z rozvrácených rodin a podobně. Nebo měli pozici dobrou, ale duševní nemoc je poslala někam úplně jinam.
Dá se obecně říct, jak se zachovat, když bezdomovec žádá o drobné? Dát peníze s vědomím, že je bezdomovec utratí za alkohol, nebo mu jít raději nakoupit jídlo?
To je otázka. Každý řekne, že bezdomovci jednou koupil chleba a on ho nechtěl. Ale kdo to doopravdy kdy udělal? Když dáme peníze, je velké riziko, že je ten člověk propije. Ale na druhou stranu – když je na alkoholu závislý nebo jen pije, aby zabil nudu nebo aby mu nebyla zima – alkohol bývá prioritou. Kromě jednoho bezdomovce nevím o nikom, kdo by odmítl pomoc ve formě jídla. Spousta charit dělá i nocleženky, poukazy, které mohou lidé zaplatit přímo za nocleh pro bezdomovce. A to je to úplně nejdůležitější. V Hradci to nefunguje, ale řeší se to.
Oproti předchozím letům je klientů Food Not Bombs v současnosti méně, nebo více?
Myslím, že úplně stejně.
A to je dobrá, nebo špatná zpráva pro společnost?
Samozřejmě že špatná. Protože společnost se nějakým způsobem rozvíjí a Česká republika je na tom ekonomicky v průměru strašně dobře, tak proč je našich klientů stejně? Stále existuje mýtus, že pokud bude hodně bohatých, k těm chudým to prostě prokape. Ale ono pořád nekape.
Setkal jste se i s lidmi, kteří se ze své špatné situace dostali?
Samozřejmě. V hradecké Charitě, kde jsou klienti téměř totožní s těmi z Food Not Bombs, se s lidmi pracuje, vytváří se individuální plány a cílem je, aby lidé z ulice co nejdříve zmizeli. U nás bohužel ještě nefunguje projekt Housing First (česky Nejdřív bydlení), který zkoušejí v Brně a zatím byl velmi úspěšný a většině klientů se podařilo dostat z dluhové pasti. Mít střechu nad hlavou je naprostý základ, bez toho nejde nic. Stát nebo obec tomu člověku ale byt nedá, to je mýtus, pouze mu ho pronajme a navíc tam dochází sociální pracovník. Člověk na ulici nemá šanci si udržet práci. Když se člověk několikrát za sebou nevyspí, vyhodí ho, nebo když v práci zapáchá, protože se neměl kde umýt, kolegové ho „vyštípou“. Setkal jsem se i s paní, která z práce odešla, protože se vnitřně nedokázala srovnat s tím, že kolegyně šly na oběd nebo měly svačinu a ona neměla nic.
Existují statistiky, kolik je v Hradci bezdomovců?
Nevím, ani nevím, jak by se to dalo měřit. V Charitě vedeme statistiku, ale plno klientů není hradeckých, migruje, někdo je náš klient jen týden. Ani nedokážu odhadnout, kolik jich v Hradci je. Na hodně lidech ani není vidět, že jsou bezdomovci, v Hradci perfektně funguje sociální šatník. Navíc existuje i skryté bezdomovectví. Třeba spousta žen je bez přístřeší a je závislá na člověku, který je dost často zneužívá, týrá.
Myslíte, že problematika bezdomovectví v Hradci je řešena dobře, dostatečně?
Dostatečně určitě ne, ale v rámci republiky naprosto perfektně a v rámci Evropy celkem standardně. Dostatečně ne, protože dokud bude jeden jediný člověk bez domova, tak sociální systém prostě nefunguje.
Co dělat pro to, aby sociální systém fungoval?
Změnit systém, což je ale hodně naivní. Nevím. Vzít to úplně od základů, učit lidi soucitu, nezaměřovat se tolik na individualismus, ale vychovávat k empatii. A z druhé strany učit lidi základy finanční gramotnosti. Nejde o to, že jsou „zevlové“ a jsou rozhazovační, ale jejich rodiče je to nenaučili. Samozřejmě je to hodně vázané i na intelekt, když je člověk nižšího IQ, snadno si vezme půjčku s extrémně nevýhodným úrokem a na to dojede. Nedomýšlí důsledky. Když do sociálně vyloučených lokalit cíleně chodí muži v kvádrech a nabízejí „skvělé“ půjčky, ti lidé se nechají ukecat, protože jim nikdo neřekl, že je to špatně.
Myslíte, že bezdomovectví bude existovat vždy?
Ne. Doufám, že ne. Proč by mělo? Když společnost změní náhled, bezdomovectví nebude. Třeba postižené lidi kdysi házeli ze skály, poté se zavírali do koncentráků. A přitom v současnosti je totální snaha jejich životní podmínky vyrovnat. Dnes je zcela jasné, že člověku bez nohy je třeba sehnat invalidní vozík. To je jasná věc. Ale ještě stále není jasná věc, že když člověk přijde o bydlení, tak mu ho seženeme. Neříkám, že zadarmo… ale bydlení je základ.
8
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
