Zatímco dvanáctou nejvyšší horu planety Broad Peak (8 047 m n. m.) dokázal pokořit, výstup na legendární K2 (8 611 m) skončil neúspěšně.

Mrzí vás to hodně?
Nemrzí, hora to tak prostě chtěla. Když jsme byli ve druhém výškovém táboře, tak uletělo pět stanů včetně veškerého horolezeckého vybavení, to znamená péřové bundy, kalhoty, spacáky, vařič, jídlo, stan. Když to šel zkontrolovat výškový nosič, vzal ho silný vítr a uletěl do Číny.

Vy jste ale měl všechny věci v batohu na zádech…
Zkusil jsem to sám, ale ta cesta vypadala stejně jako do prvního výškového tábora. Sněhu bylo nejdřív po kolena, pak jsem se začal bořit po pás a to v jednom prostě nejde. Ve výšce nad 6 700 metrů nad mořem a s batohem – když jsem ho v základním táboře vážil, měl 27 kilo – to není možné. Navíc jsem věděl, že situace nad třetím výškovým táborem je ještě složitější, že tam je ještě víc sněhu.

Kdyby vás pokračovalo víc, myslíte, že by se to povedlo?
Minimálně bychom se o to pokusili a dělali si cestu sněhem, ale i tak nevím, jestli by se výstup podařil. I když se vám totiž povede vylézt do čtvrtého výškového tábora, tak pak je před vámi nejtěžší úsek na světě a vůbec to ještě neznamená, že se budete pokoušet o vrchol. Navíc se nacházíte v nadmořské výšce přes 7 500 metrů, což už je zóna smrti.

Co to znamená?
Zóna smrti představuje pro lidský organismus takovou výšku, kdy přestane docházet k látkové přeměně v těle. To znamená, že organismus začne střádat a chabnout. Příznaky jsou otok mozku a edém plic. Tyhle dvě nemoci na sto procent přijdou, záleží jen za jak dlouho. Proto se nedoporučuje v této výšce setrvávat. Na Broad Peaku jsem v té zóně zůstal tři dny v kuse a hned napoprvé, a to není obvyklé.

Když jste se po neúspěšném pokusu o K2 vrátil do základního tábora, nezvažoval jste třeba pár dní počkat, načerpat síly a pak to zkusit znovu?
Uvažoval jsem o tom. Myslím si, že bych ještě našel sílu jít nahoru, ale už jsem nevěděl, jestli bych ji měl jít dolů. Druhá věc byla ta, že jsem si nechal udělat přesnou předpověď počasí do 11. srpna, a ta hovořila jasně: no summit day. Už nebyl vrcholový den.

Proč je vlastně K2 považována za nejtěžší horu světa?
Je jiná než všechny ostatní. Když už přijdete na Concordia, což je první místo, odkud vidíte K2, drtivé většině z těch, co ji vidí, začnou téct slzy. Mně se ostatně stalo to samé, vzal jsem si kryt od sudu, dal ho na sníh a jen tak tam asi půl hodiny seděl a díval se na ni. K2 na vás působí těžce, ale zároveň vám cosi říká. Co se týče obtížnost, tak po zpočátku těžkém lezení přijde ve výšce 8 200 až 8 400 „Bottleneck“ (hrdlo lahve), a to je jedno z vůbec nejtěžších míst k lezení na světě.

Z jakého důvodu?
Zaprvé jste v téhle výšce, zadruhé tam lezete po ledu, který má místy sklon 90 stupňů, někdy i přes. Musíte přetraverzovat ledovec, který může kdykoliv spadnout. To se právě stalo předloni, kdy v jedné vteřině spadl ledovec a zničil cestu s jištěním. Ze 12 lidí to slezl jeden jediný, a to byli špičkoví horolezci.

A tohle vás neodrazovalo?
Osm let jsem žil v Praze a někdy, když jsem tam šel po přechodu, tak jsem se bál. Jasně, je to obtížný, ale to je prostě K2. Také se jí říká hora zabiják, možná to tak je, ale někdy naše sny stojí za riziko.

Riskoval jste i na Broad Peaku. Co se tam stalo?
Neudělal jsem žádnou chybu, ale ve výšce zhruba 7 600 se se mnou najednou utrhlo obrovitánský plato sněhu a hrnulo mě do údolí. Po 50 metrech se ten sníh rozbil a já se řítil dolů.

Co se vám v tu chvíli honilo hlavou?
Že je konec… Říkal jsem si, že tam zůstanu. Instinktivně jsem brzdil cepínem, nevím, co se dělo, ale najednou jsem se zastavil asi 15 metrů před kilometrovým srázem.

Běžný smrtelník by byl asi rád, že žije, a vrátil se domů. Co vás hnalo znovu se šplhat nahoru a o pár dní později zkusit vylézt na nejtěžší horu světa?
(zamyslí se) Je to chtíč. Když uděláte tak dlouhou cestu, která stála hrozně moc úsilí a peněz, je strašně těžký to zabalit.

Bojíte se smrti?
Ani ne tak smrti, s tou jsem, myslím si, smířený, ale bojím se, že bych se nevrátil. Neumím si představit, že bych nemohl jít do trutnovské cukrárny na dort nebo zmrzlinu, na kterou se vždycky hrozně těším. Když se smíříte se smrtí, je to mnohem lepší, než kdybyste se jí měl bát. Respekt k hoře je potřebný, ale přehnaný strach vás zabije. Pokud chcete jít nahoru, tak to bohužel nejde bezpečně.

Na Broad Peak jste nakonec vylezl (letos se to podařilo jen dalším 7 horolezcům, pozn.. red.). Co jste cítil, když jste byl konečně na úplném vrcholu?
Že je mi zima a že se chci dostat dolů… a že bych si dal pivo (smích).

Takže vám to došlo později?
Na vrcholu uděláte fotky pro sponzory, rozhlédnete se, napijete, dáte si nějaký energetický gel a mažete dolů, protože vrchol je jen jedna polovina cesty. Na to by člověk neměl nikdy zapomenout. Až když přijdete do základního tábora, tak tam to teprve vypukne a vychutnáte si to. Víte, že jste v bezpečí a že jste to dokázal. Vždycky taky musíte poděkovat hoře. Když jsem se vrátil z Broad Peaku, dostal jsem na oslavu Coca Colu, což je tam obrovská vzácnost, večer mi dokonce uvařili dort.

V jedné z internetových zpráv z expedice jste psal, že vás pod Broad Peakem překvapilo obrovské množství sněhu. Zkuste popsat, jak taková tuhá zima v Pákistánu vypadá?
Nevidíte vůbec nic, jenom bílo. Jdete nahoru a brodíte sníh, který je jako cukr, jako písek. Takhle vypadá čerstvý sníh, a to je na tom to nejhorší. Když jdete, pokoušíte se udělat schody, ale to nejde. Tři čtyři metry jsme lezli klidně půl hodiny. Navíc, hlavně na K2, bylo všude lavinózní prostředí. Když bylo teplo, tak zhruba každých 10 minut spadla lavina.

Co teď dál plánujete?
Na další expedici chci vyrazit v lednu a pokusím se přejít, možná přejet na kole nejsušší poušť planety Atacamu v Jižní Americe a přitom vylézt na 12 šestitisícových vrcholů.

A Himálaje?
Teď vím, že moje tělo zvládá zónu smrti v pořádku, takže bych se chtěl podívat na víc osmitisícovek.

Profil Jaroslava Bartoše

Trutnovský rodák a patriot Jaroslav Bartoš (28) se horolezectví věnuje od 16 let. Pokořil nejvyšší hory 3 světadílů (Evropa, Severní a Jižní Amerika). V roce 2008 zdolal 3 nejvyšší vrcholy pohoří Atlas v Africe. V témže roce jako první Čech vylezl na Pik Karla Marxe (6 723 m n.m.) a Pik Ovalnaj (5 900 m) v Pamíru. V roce 2009 vystoupal na Aconcaguau (6 962 m n.m) a dalších 15 jihoamerických vrcholů, zdolal také Mount McKinley (6 194 m) na Aljašce. Ze svých expedic točí filmy, pořádá výstavy fotografií a přednášky. Mezi jeho záliby patří myslivost, sport a cestování. Po dokončení doktorátu z biologie v Praze se letos vrátil do Trutnova. Více se o něm a jeho výpravách do celého světa můžete dozvědět na webových stránkách www.jaroslavbartos.cz.