Co dělali známí Hradečáci, když začínala Sametovka

Jak se o událostech v Praze dozvěděli a co v tu dobu zrovna dělali?

Byl jsem na vojně, u posádkové hudby ve Vyškově. Zatímco se v Praze demonstrovalo, my jsme si v kasárnách žili poklidným socialistickým životem. O tom, že se něco děje, jsme se dozvěděli až v úterý a ve středu z vysílání Studia Kontakt Československé televize. Poprvé jsme se dostali ven z kasáren v sobotu, kdy jsme jeli do nahrávacího studia v Brně. Tam nás raději rychle zamkli, zvenku na nás křičeli studenti.

Školil jsem v Mladkově trenéry judo v otázkách zdravotního zabezpečení tréninku a soutěží. Večer jsme se těšili, že společně při troše ohnivé vody vše dodiskutujeme. Musím říci, že k tomu vůbec nedošlo, poněvadž jsme seděli u televize a také poslouchali Svobodnou Evropu. Ten večer ještě ne, ale za několik dnů, hlavně při studentské stávce, jsem pochopil, že to skutečně „prasklo“.

Pamatuji si to přesně, byl jsem v Hradci. Netušil jsem, že se v Praze něco děje. Dozvěděl jsem se to ale ještě ten den. Volala mi máma a pak jsem o tom slyšel v rozhlase. V té době jsem hodně jezdil do Prahy, zkoušet a hrát s Kontrabandem. Ten rok bylo jasné, že se něco děje. Byl jsem nepřímým účastníkem několika akcí, viděl jsem například vyjíždět antény. Ale nedocházelo mi to. Myslel jsem si, že tady bolševik bude napořád. Bylo mi tenkrát 36 let.

S Milošem Dvořáčkem jsme tenkrát hráli někde poblíž Prahy. Hlavním městem jsme ten den i projížděli. Pamatuji si, že když jsme jeli dolů z Vinohrad, kolem Národního muzea, přestaly najednou fungovat semafory. Nastoupili těžkooděnci, technika. Byli jsme rádi, že jsme odtud odjeli. Tenkrát ale nebylo nic nového, podobné protesty a stávky probíhaly často. Toho 17. listopadu to bylo jen ve větší míře. Dozvěděli jsme se o tom druhý den. Na další dny jsme měli domluvené koncerty v západních Čechách, ale stávkovali jsme a nehráli.

Pamatuji si zcela přesně, co jsem ten den dělala. Žehlila jsem plínky, protože jsem měla malou dcerku. S kamarády jsme si telefonovali šeptem o tom, co se děje. Domluvili jsme se a vyrazili i s kočárkem na Velké náměstí. Četli jsme tam letáky a trochu se báli, že dostaneme obuškem. O tom, co se dělo v Praze, jsem se dozvěděla až druhý den telefonicky od přátel.

Už si nepamatuji, co jsem dělala před osmnácti lety. Byla jsem doma, měla jsem děti školou povinné. O tom, co se dělo v Praze, jsem se dozvěděla z médií, z tisku a rozhlasu.

Pamatuji si to přesně. Byl jsem v 7. třídě základní školy a chystal jsem se se spolužáky na výlet do Orlických hor. Byl jsem dítě školou povinné, byl to pro mne úplně všední den. O jeho významu jsem se dozvěděl, až když se o tom začalo ve společnosti mluvit.

Nepamatuji si přesně ten den, ale na tohle období mám hodně vzpomínek. Hrál jsem tenkrát ještě jako student za Spartu. A my, jako Sparta, jsme byli první, kteří zrušili zápas. Den předtím jsme byli na demonstraci. Když měl být zápas, přijeli jsme na modrou čáru, zahrála se hymna a pak jsme hokejky rozdali divákům. O víkendu jsem byl doma v Hradci, kusé informace o tom, co se v Praze děje, jsem měl. Více jsme se dozvěděl, až když jsem přijel zpátky do Prahy na nedělní trénink. (lka)

Sametová revoluce 1989 v Hradci Králové ve vzpomínkách