Na komunismus vzpomínám s hořkým úsměvem

Jak vzpomínáte na dění před listopadem 1989?

Jelikož člověk nepříjemné věci zapomíná, už na tu dobu vzpomínám s úsměvem. Ale nechtěl bych, aby se vrátila. Ten úsměv je přece jen hořký. Byl to čas plný paradoxů.

Co vám tehdy nejvíce vadilo?

Především to, že to byla doba, kdy se nic nedělo. Když si člověk pustil zprávy v březnu nebo o tři roky později v prosinci, tak kromě toho, že jednou byl sníh a podruhé ne, k žádnému posunu nedocházelo.

Jaké byly počátky sametové revoluce v Hradci Králové?

Až v pondělí 20. listopadu večer, když jsme se setkávali po hospodách, se začal formovat jednotný postoj a pozdě večer jsme se rozhodli provést okupační stávku kolejí Na Kotli. Druhý den ráno jsme se dostavili před všechny budovy školy, kde jsme přesvědčovali studenty, kteří ještě nevěděli, co se děje.

Čím jste se je snažili přesvědčit?

Rozhodující byl mítink v menze. Sešli se zde členové studentského stávkového výboru i Socialistického svazu mládeže. Právě tam zřejmě zvítězila naše radikální cesta, protože stanovisko studentů bylo jednoznačné. Z pěti set lidí byli čtyři nebo pět pro stanovisko svazu mládeže.

Jak se vám takového úspěchu podařilo dosáhnout?

Já jsem si získal popularitu tím, že když jsme diskutovali, přišel jeden z proděkanů a shodil mě z pódia. Možná to byl takový psychologický moment, kdy se dav rozhodl pro radikální cestu. Pro stávku.

Na co z listopadu 1989 vzpomínáte?

Moderoval jsem demonstrace na náměstích. Především si vybavuji, že tehdy byly v polovině listopadu silné mrazy. Pro nás, kteří jsme stáli několik hodin na morovém sloupu, to bylo drastické. Určitě na mě obrovsky působilo i to, že náměstí bylo zaplněné do posledního místa.

Čím jste se na lidi, kteří přišli na manifestace, snažil zapůsobit?

Zásadní argument byl, že policie nesmyslně zmlátila mladé lidi na Národní třídě. Fungoval efekt, že jsme Hradečákům připomněli, že to mohly být i jejich děti, které byly tak surově zmláceny.

Věřil jste, že demostrace napomohou pádu komunizmu?

Nevěřil. Myslel jsem si, že to bude dvou až třídenní spontánní aktivita, která vyšumí. Byl jsem pak příjemně překvapen, jak to dopadlo.

Nebál jste se následků svých vystoupení proti režimu?

Nepočítal jsem s tím, že nás pozavírají, ale že bude výslech, kde nám řeknou: Jste rozvracečský živel, na škole jste skončil. Ale s tím jsem do stávky šel. Chtěl jsem v té době emigrovat. Věděl jsem, že v tomto režimu žít nechci.

Strach ze zásahu veřejné bezpečnosti jste neměl?

Obavy vznikly, když se čtrnáct dní po zahájení stávky mezi studenty roznesla fáma, že může dojít ke sporu s StB. Někteří kolegové chodili s batohy, kde měli pas, peníze a konzervu, že by utekli do Polska. Ale nikdo tehdy neměl odvahu dát milicím rozkaz, vjeďte do ulic a mlaťte studenty.

Jaký je váš nejsilnější zážitek ze sametové revoluce?

Dělali jsme sbírku, abychom měli prostředky na vydávání letáků a podobné aktivity. Jednou přišla stará paní a dala nám zlatý prsten. Měla ho jako památku po svém manželovi, kterého zabili komunisti. Prsten nám věnovala s tím, že manžel by byl určitě šťastný, kdyby se této doby dožil. To byl můj nejsilnější zážitek.

Jak sametovou revoluci hodnotíte?

Nedosáhlo se rozhodně všech ideálů. Základního cíle, tedy svobody, se však dosáhlo beze zbytku. Jako dějepisář jsem přemýšlel, kolika generacím Čechů se podařilo uspět. V našich dějinách, Moravským polem počínaje, jsme většinou dostali nakládačku. Z historického hlediska byla tedy sametová revoluce unikátní.

LENKA KAŠPAROVÁ