Vzácné jsou prý často ty, které vypadají úplně obyčejně. „Jsou to hračky, které vyráběli rodiče, nebo prarodiče svým dětem. A sběratelé je mají za poklady, protože to jsou hračky originální,“ říká sběratelka a vyndá třeba dřevěnou houpačku nebo kolébku pro panenku. „Podobných se zachovalo hodně málo, lidé je třeba vyhodili, což je škoda,“ dodává trochu smutně.

Současně připomíná, že ve starých hračkách je často kus poctivé řemeslné práce.

„Jé, s tím jsem si hrál jako dítě,“ to je věta, která napadne snad každého, kdo přijde na tak trochu nostalgickou výstavu Kouzlo hraček do Muzea východních Čech v Hradci Králové. Jedná se o hračky většinou z druhé poloviny 20. století a mnoho z nich je ze sbírky právě Věry Dvořáčkové.

Jaroslav Třasák.
VIDEO: Životní láska i dobrá investice. V Hradci si dali sraz majitelé saabů

Ta pracovala celý profesní život v hradeckém muzeu jako restaurátorka. „Občas jsem se i tady v muzeu dostala k restaurování hraček, protože v té době nebyly žádné specializace. Svoji práci jsem milovala a zachraňování hraček mi dělá velkou radost dodnes,“ vyznává se ze své vášně sběratelka, která je už dva roky v penzi.

Uprostřed výstavy se ale neubrání vzpomínkám na své začátky: „Nastoupila jsem sem do muzea po maturitě v roce 1977 do konzervátorských dílen a postupně si při práci doplnila kurzy restaurování a konzervátorství.“

Původně vystudovala návrhářství bižuterie na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě.

Kolem ní jsou panenky, autíčka, vláčky, stavebnice nebo knížky. Prostě vše, co dokáže rozzářit dětské oči. Na čerstvě otevřené výstavě najdeme nejen hračky z její sbírky, ale také zapůjčené z muzea, od přátel a vláčky, které sbírá manžel paní Dvořáčkové. „Každé Vánoce jsme si je postavili a jezdili s nimi, to letos ale rádi oželíme. Teď tady budou dělat radost lidem a hlavně dětem,“ připomíná hlavní smysl hraček.

Archeologové se domnívají, že by nalezené kmeny mohly být polotovary monoxylů, tedy lodí vydlabaných z jednoho kmene.
Nedokončené monoxyly? Šlo by o nález evropského významu, říkají archeologové

Mezi exponáty jsou i hračky, se kterými si paní Dvořáčková sama hrála. Třeba dřevěný kočárek nebo mrkací panenka ve žlutých šatech. „Tu jsem dostala k pátým narozeninám. Pořád jsem přemýšlela, jaké jí dám jméno. Nakonec jsem jí dala jméno Bohunka podle holčičky, která jezdila k sousedům a měla také zrzavé vlasy,“ vzpomíná na své dětství a snad i počátek celoživotní vášně.

I ona má své oblíbené exponáty. „Nemám takové ty sběratelské špeky, spíš to beru pocitově, co se mi líbí, co se mi hodí do kolekce. Třeba tady toho plastového kocoura od Libuše Niklové, který připomíná pískací harmoniku. S ním jsem si hrála s kamarádkou na půdě, tak jsem ho koupila, musela jsem ho mít,“ ukazuje designový klenot Věra Dvořáčková. Přitom nemá problém hračky ze své sbírky půjčit vnoučatům. „Ty už staré hračky ale moc nebaví. Dnešní hračky svítí, blikají, mluví… Ale občas je něco zaujme,“ zamýšlí se paní Dvořáčková.

Studentům slouží i nové laboratoře fyziky, chemie a biologie.
Budoucí vědci studují v Novém Bydžově. Gymnázium ukázalo moderní laboratoře

Jako restaurátorka opravovala zašlé nátěry na hračkách, ale musela si poradit i jako švadlena, když třeba na plyšové hračce něco chybělo. Prostě žena mnoha řemesel. Dodává, že její celoživotní vášní jsou i vánoční ozdoby: „Jsem hlavně sběratelka vánočních ozdob, kdysi jsem je chtěla i navrhovat. Mám všechny druhy, jaké se vyráběly, třeba ty z papíru, vosku a samozřejmě skleněné. Těch mám tisíce,“ směje se.

V oblibě má i květiny. „Původně jsem chtěla být i zahradnice. Teď tady v důchodu alespoň na dohodu přelepuji staré herbáře a strašně mě to baví,“ dodává.

Věří, že výstava hraček přiláká do muzea nové návštěvníky, kteří si současně prohlédnou i další expozice.

Zdroj: Deník/Jiří Fremuth