Svědkem těchto manévrů byl i tehdy devatenáctiletý Josef Andrýs. „Když jsem šel z nádraží do školy, viděl jsem, jak na letišti přistávají německá letadla. Brzy nato začaly přijíždět kolony aut. Zajímavé je, že bez jakéhokoliv nařízení jezdila všechna německá auta vpravo, a tím okamžikem se změnil režim na silnici pro všechny,“ odnesl si první poznatky německé okupace Josef Andrýs. Zábor letiště proběhl ten den ve třech vlnách. Celá akce se podle pamětníků udála v klidu a nedošlo k žádným násilnostem. Nelehká doba však obnažovala charaktery. „V této fázi se projevilo několik našich leteckých důstojníků německé národnosti, například škpt. Seehars z Kuksu, kteří se po příjezdu druhé vlny vozidel převlékli do předem připravených německých uniforem,“ přiblížil náturu některých vojáků Zdeněk Doubek v knize Létání a letiště v Hradci Králové.

Nestřílejte

V ranních hodinách byly též předány písemné pokyny všem vojenským jednotkám v Hradci Králové. Vydal je velitel posádky plukovník Jan Obručník. V jedné části rozkazu je mimo jiné uvedeno: „Všichni velitelé očekávají příchod u svých jednotek a podrobí se všem pokynům, které jim budou dány… Žádné letadlo nesmí být ostřelováno.“

Krátce před polednem dorazily do Hradce další německé motorizované jednotky a provedly vlastní okupaci města. Nejdříve obsadily kasárna a celou posádku ihned odzbrojily.

První mrtvý a svastika

V době příjezdu okupačních vojsk se někteří zástupci místních Němců snažili převzít vládu i nad hradeckou radnicí. Podle historičky hradeckého muzea Jaroslavy Pospíšilové se jednalo o Rudolfa Kafku, který se v čele malé delegace dostavil na radnici a naznačil její převzetí a nehrazení dosavadního samosprávného zastupitelstva jinou alternativou, což vedlo hradecké radní a především starostu Josefa Václava Bohuslava Pilnáčka k větší aktivitě. Starosta již předtím nechal urychleně po městě plakátovat výzvy ke klidu, pořádku a „bezvadnému přijetí německých branných sil“. Ke stejnému klidu vyzýval již od časných ranních hodin rozhlas i oběžník Okresního soudu. Toho dne zavlál nad Hradcem i první hákový kříž. Vlajka se svastikou se od rána třepotala jak na budově firmy Teerag, tak i na obsazené budově II. sboru. A zatímco se německé obyvatelstvo radovalo, Češi se ponořovali do stále většího smutku. Svědčí o tom i vzpomínka gymnazisty Vladimíra Zajíce: „Jako zvědaví kluci jsme se nadnášeli v těch lavicích a dívali jsme se, jestli uvidíme, co to tam rachotí, tanky a tak. Pan třídní profesor Procházka přišel, sedl si - já ho vidím dodneška, v ten okamžik jsme zestárli o pár roků, když jsme viděli profesora plakat – opřel se o ruce a zápis do třídní knihy vůbec neudělal. Teď jsme viděli, jak strašlivě pláče. U chlapa to není nic zvláštního, i chlapi dokážou brečet, že ano, ale u něj to bylo něco zvláštního, on byl distingovaný pán. Když se vzpamatoval, tak řekl : „Posaďte se, studenti. Ještě jich uvidíte, až vás to bude mrzet.“ Dodneška si pamatuji tato slova. Pak se sebral a odešel pryč.“ Ještě temnější vzpomínku na první okupační hodiny přidala tehdy dvanáctileté Stanislava Kučerová. „Bylo to bídné… Já jsem se vracela s jedním spolužákem z nějaké kulturní akce a v naší blízkosti někoho zastřelili. Druhý den jsme se dozvěděli, že to byl nějaký mladík, který v rámci sabotáže přestřihoval nějaké vedení,“ popsala svůj březnový zážitek Stanislava Kučerová. (Žádné prameny však o mrtvém v Hradci Králové v březnu 1939 nehovoří).

Místní tisk, který zachytil události 15. března se zpožděním, byl záhy podroben silnějšímu cenzurnímu dohledu. „Jeho stránky přinášely články vykreslující idylický obrázek soužití okupační armády s městem, studenty a čsl. vojáky. Byl, však také nucen konstatovat, že „…lidé ztrácejí zájem o denní noviny… snad v nich čeští lidé nenalézají to, co odpovídá jejich duchu a citu,“ popisuje dění ve městě Jaroslava Pospíšilová v knize Když nad Hradcem vlál nacistický prapor.

Pohroma pro Židy

Ještě tragičtější byl 15. březen 1939 pro židovské obyvatele. Pro Hanu Kleinerovou znamenal vpád německých vojsk velký zlom. V té době jí bylo dvanáct let a společně se starší sestrou a rodiči bydleli v Hradci Králové. Právě po příjezdu německých vojsk se její rodiče, oba židovského původu, rozhodli poslat své dcery do Anglie, kam se na poslední chvíli podařilo emigrovat jejich vzdálenému strýci. Sestry nastoupily 31. července téhož roku do posledního vlaku vypraveného Nicolasem Wintonem. „Naši rodiče se ovládli tak, že neplakali, aby to nebyla nějaká tragická situace. Říkali: ,Ono to nebude nadlouho. Uvidíme vás zase brzy,“ popsala chvíle, kdy naposledy viděla své rodiče. Oba byli společně s dalšími více než 1100 obyvateli Hradce Králové v prosinci 1942 deportováni do ghetta Terezín a v lednu 1943 do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, kde byli zavražděni.