Možná to málokdo ví, ale větrné mlýny nebyly jen výsadou holandských rovin. V 19. století v okolí Třebechovic roztáčel jejich perutě vítr na víc než 15 místech. „Po Čechách byly v 19. století desítky mlýnů. Na jihu a západě země se stavěly holandského typu, tedy kamenné s otočnou hřídelí ve střeše. Tady na východě Čech a dál na sever ve Slezsku a Pobaltí se používaly mlýny slezského typu,“ vysvětluje za Podorlický skanzen Krňovice Petra Zárubová. Právě slezský typ měl ještě jednu výhodu. Dal se v případě potřeby rozebrat a přestěhovat.

Librantický mlýn nechal postavit v roce 1855 Václav Toman. Naposledy se v něm mlelo mezi světovými válkami a mlýn zcela zanikl těsně po druhé světové válce. „Zachoval se nejdéle, stál blízko našeho skanzenu, existuje k němu podrobná dokumentace a také se dochovala řada jeho fotografií,“ vyjmenovává důvody, proč se krňovičtí tesaři rozhodli obnovit právě mlýn z Librantic Petra Zárubová a přidává jedno poděkování: „Při přípravě stavby nám také moc pomohl archiv Václava Horáka z Librantic.“

Vizualizace lávky přes Labe u Aldisu v Hradci Králové
Rok 2022: Hradec bude investovat hlavně do už rozestavěných projektů

Samotná stavba trvala od skácení stromů na klíčové části pouhých 14 měsíců. „Na stavbě jsme dělali jen s mými syny ve volném čase o sobotách a nedělích. Odpracovali jsme tady tisíce hodin,“ ukazuje mi vnitřek unikátní stavby Václav Záruba.

Klíčové části stavby jsou dubové. Mlýn se otáčí proti větru ve svislé ose na mohutném dubovém čepu o průměru 83 centimetrů. „Správný strom jsme našli kousek od skanzenu. Byl to dub starý 230 let. Byl to takový pozůstatek lužních lesů, když tady ještě meandrovala Orlice. Byl to úžasný strom, bylo nám líto ho skácet, ale nedalo se nic dělat,“ vysvětluje Václav Záruba a přitom se opírá právě o takzvaného „pantátu“, tedy o čep, na kterém se celá budova o váze osmnácti tun otáčí. Ze stejného dubu je ale také hlavní hřídel větrníku a veškerá technologie ozubených kol. „To, co je nenosné, je ze smrku, nebo jedle. To, co přijde do styku s obilím nebo moukou, tak to se dělá z modřínu,“ připomíná další takřka zapomenuté pravidlo Václav Záruba.

Historické fotografie mlýna v Libranticích.Historická fotografie mlýna v Libranticích.Zdroj: archiv Václava Horáka

Veškerá technologie je plně funkční. Obilí ale mlýn mlel jen zpočátku. „Když jsme poprvé umleli, tak všude zůstaly zbytky mouky. Když se nemele pořád, tak se do těch zbytků dají červi a plíseň a to by bylo za chvíli po mlýně. Ve mlýně se buď mlít neustále, nebo vůbec,“ vysvětluje Václav Záruba. Mlýn tak roztáčí své peruti jen pro návštěvníky akcí ve skanzenu: „Děláme to jako koníčka, staré stavby nás baví. Když se poprvé roztočil, tak jsme z toho měli ohromnou radost.“

Stavba stála skanzen zhruba tři a půl milionu korun. „Částkou 725 tisíc korun přispěl Královéhradecký kraj, 37 tisíc korun pak přidaly sousední Třebechovice pod Orebem,“ nahlíží do záznamů jeden ze tří synů Adam. Ve skanzenu stojí i vodní mlýn. I díky práci na něm se daří místním řemeslníkům zachovávat takřka zapomenuté sekernické umění. Právě sekerníci dřív mlýny stavěli.

Vrtule větrníku má průměr 17 metrů a každá ze čtyř perutí je dlouhá osm metrů. Při práci se otáčí šestkrát za minutu. „Když se mele, je to veliký rachot. Celý mlýn se kýve, když jsou poryvy větru, tak musíte nohami vyvažovat, jako byste stál na palubě plachetnice někde na moři,“ usmívá se Václav Záruba. Právě librantický mlýn, jehož replika dnes zdobí krňovický skanzen, byl svého času vůbec největším mlýnem v Čechách.