Devadesátky? Najednou tu byly typy zločinců, které jsme znali jen z filmů

Líbí se Vám nový seriál Devadesátky a předchozí Případy 1. oddělení?
Josefa Mareše znám osobně. Myslím si, že je to nejvěrnější popis kriminalistické praxe, který dnes můžeme v televizní produkci vidět. Je znát, že to píše zkušený kriminalista, který opravdu na případech pracoval.

Inspirují se pachatelé i v televizi?
Ano. Do televize se například dostaly záběry, jak se pachatel třeba při loupeži chová. Pro spousty lidí, kteří jsou třeba ve finančních nesnázích, je to vlastně určitý návod. Vždycky, když se něco takového v republice stalo, tak se zpravidla vzápětí stalo jinde něco podobného.

To mluvíme o zpravodajství, ale jsou podobně návodné i kriminální filmy?
Když se na Belmonda v roli lupiče-gentlemana dívám já, nebo vy, tak to bereme jako zábavu. Pokud ale někdo má predispozice k páchání trestné činnosti, dané třeba výchovou, celkově špatným sociálním zázemím, tak to opravdu může brát návodně. Někdo, kdo je zločinně založený, tak si ze všeho něco vezme.

Devadesátky naruby: Postižení lidé mohli vyjít z klece ven

Jak vzpomínáte na začátek devadesátých let?
Pro policajta to byla zajímavá a dobrodružná léta. Celá naše parta se těšila do práce, protože jsme si velice dobře rozuměli. Každý případ byl tehdy něčím nový. Náš tým se také dobře doplňoval. Zhruba polovina byla složena ze starších zkušených kriminalistů, druhá pak z mladších kolem třicítky. My mladší jsme přicházeli s novým pohledem na odhalování a vyšetřování jednotlivých kauz a od zkušenějších kolegů jsme se doslova náruživě učili a přebírali zkušenosti.

Byla to ale také doba, kdy strmě stoupal počet vražd.
Pro mě, jako obyčejného policistu, to byla v profesi nejhezčí doba, co jsem mohl zažít a za to jsem moc rád. Doba pouličních bitek, byl to takový divoký západ. Najednou se tady objevily typy zločinů, které jsme znali jen z filmů. Služba byla sice náročná, ale velice atraktivní a dobrodružná. Tehdy to byla čistá práce. Byli jsem zastánci zákona, padni, komu padni. Když se nám podařilo dopadnout a usvědčit pachatele, tak nás to hnalo dopředu.

Jak si vysvětlujete tehdejší nárůst kriminality?
Je to vlastně celkovým uvolněním společnosti. Lidé začali podnikat, zjistili, že to není pro každého, dostali se třeba do finančních problémů, rozpadla se jim rodina. Ztratili sociální jistoty a pak už je to jen krůček k tomu, aby začali páchat nějakou trestnou činnost. Najednou tady byl jakýsi pseudokapitalismus a lidi toužili po penězích.

Kolik vražd ročně jste tehdy vyšetřovali?
Ještě v roce 1990 se na východě Čech stalo méně než deset vražd. O dva roky později už to bylo jednou tolik. V roce 1993 počet těchto hrůzných zločinů poskočil dvojnásobně. Byly roky, kdy se tady stalo ročně i 40 vražd včetně pokusů. Narostl počet i jiných trestných činů, jako byly krádeže, vloupání, znásilnění. Často jsme se setkávali s nepochopitelnou mírou použitého násilí v poměru k tomu, co tím mohli pachatelé získat.

Jak vlastně vypadá začátek vyšetřování vraždy?
Čas ukázal, že je bezesporu nutností, aby na místo činu vyrazil co největší počet kriminalistů. Co neuděláte dobře hned na začátku, kdy je ten případ čerstvý, to se pak velmi těžko dohání. Jen ve filmu to funguje tak, že případ vyřeší jedinec nebo dvojice detektivů. Skutečnost je ale docela jiná. Soudní lékař ohledá tělo oběti a snaží se určit mechanismy poranění. Na místě se také snaží objevit možnosti použití vražedných nástrojů. Úkolem týmu kriminalistů je pečlivě ohledat místo činu a jeho okolí a zajistit stopy. Dále je třeba provést šetření v okolí a za účelem získání co nejvíce informací najít a vyslechnout co nejvíce svědků. Spolupracuje se s místními policisty, kteří mají místní znalost. Postupně se začnou shromažďovat skutečnosti, ze kterých je možno složit celý příběh. Hledá se motiv a poznatky se skládají do uceleného obrazu a vytipovávají se možní pachatelé, na které se pak kriminalisté zaměří.

Byla to bomba, vzpomíná na devadesátky šéf slavné trutnovské diskotéky Moby Dick

Vaše tabulkové zařazení u policie bylo v devadesátých letech kriminalista-psycholog, co jste vlastně dělal?
Zkráceně řečeno, stal jsem se specialistou, který na věc nahlíží z jiného úhlu pohledu než ostatní. Na místech činu jsem měl za úkol doslova nasát atmosféru toho zločinu a s podporou především psychologických disciplín pak ve své práci uplatnit netradiční metody a formy kriminalistické praxe. Patří sem například vytváření hypoteticko-psychologických portrétů pachatelů, práce s lidmi s mimosmyslovým vnímáním, psychologické rozbory písma, možnosti vyšetření osob pomocí fyziodetekčních metod a podobně.

Tehdy to byla novinka, že na vážných případech dělal tým specialistů?
Měli jsme osvíceného velitele, vrchního komisaře JUDr. Ladislava Pavlíčka. Už na samém začátku devadesátých let hledal způsob, jak co nejefektivněji potlačovat narůstající kriminalitu. Mimo jiné tady vybudoval efektivní, kreativní mordpartu, složenou z lidí se sklonem ke specializacím. Pokud by se takový tým skládal z universálních vojáků, nemohl by fungovat. Všichni by dokazovali, že jsou ve všem nejlepší a vyřešení kauzy by bylo poslední, co by je zajímalo. Mezi námi byli lidé, kteří prostě v něčem vynikali a velitel toho dokázal využít. Ať už to byly organizační dovednosti, administrativní, komunikační, jazykové, znalost legislativy, fyzická kondice a celková odolnost, schopnost analytického myšlení, každý měl v sobě něčeho více než ti ostatní, navzájem jsme se doplňovali, a tak tady vznikla mordparta, která byla proti zbytku země napřed. S odstupem času můžu tvrdit, a to s ohledem na statistiky objasněnosti těch nejzávažnějších zločinů, že Východočeská mordparta byla v devadesátkách nejúspěšnější.