Pochází z hořické sochařské rodiny. Sochařkou je její matka Ellen Jilemnická i byl jím i strýc Ivan Jilemnický. V rodině se dědí i spisovatelské vlohy po dědečkovi Aloisi Jilemnickém, otci filosofu a teoretikovi humoru, Vladimíru Boreckém a také po matce, která psala krátké povídky. Průniky vznikly během Hořického sochařského sympozia v roce 2009.

Socha je věčná

Filomena Borecká studovala na Hořické kamenosochařské škole. Akademická studia ukončila v ateliéru anglického sochaře Richarda Deacona na pařížské Ecole des Beaux Arts v roce 2004. V její práci jsou velmi důležité kresby jako aktivní záznamy, mapy a otisky. Kresba je nejrychlejším záznamem myšlenky, zatímco vytesat sochu z pískovce trvá. Na rozdíl od kresby je ovšem socha v podstatě věčná.

Sochy Filomeny Borecké se často jmenují Chrliče, zachycují moment nádechu a výdechu, jsou jakoby naduté vzduchem, nebo ho naopak vypouštějí.

Organické tvary mají barokní dynamiku, často bývají kombinovány se zvuky přírody. Autorka je nepochybně fascinovaná elementem vzduchu nebo dechu. Tvarová inspirace není jen gotická či barokní, ale nápadný je i vliv novopackého spiritismu.

Oba tvary z labského nábřeží existují na hraně mezi figurací a abstrakcí. Můžeme je považovat za něco zemského, jako jsou tvary skal. Ale taky nás napadne myšlenka, že jde o živé bytosti. Zvláštní zvířata, děti v prostěradlech převlečené za duchy či strašidla. Nebo rovnou strašidla samotná. Každopádně jsou mezi sebou v interakci, jedno se odvrací od druhého a to nižší se důrazně ohrazuje.

Možná jde o často zmiňovaný nádech a výdech. Nádechem přijímáme, nasáváme vzduch a informace v něm obsažené, nadechujeme se k činu, činíme rozhodnutí. S výdechem napětí odchází, zbavujeme se tenze, vydechujeme úlevou. Co proniká čím? Dech hmotou, jeden tvar druhým?

Martina Vítková