Co byste řekl o svém představení lidem, kteří ho neznají?
Je to blbost, kterou jsem si vymyslel ve třinácti letech na základní umělecké škole jako domácí úkol. Pak jsem uváděl na divadelním festivale i jinde spoustu jiných věcí, ale tohle jediný chtěli lidi vidět znova. Pravděpodobně je na to pozval někdo známý, takže ten úvod obstará za mě. Já jsem na to nikoho moc nezval, oni na to chodí lidi tak, že se zvou navzájem. Obecně je to divadlo s předměty, spíš takový stand-up, protože z toho divadla s předměty tam zbylo pět minut a teď už to má skoro půl hodiny. Ta délka představení se nerozrůstá, ono to má furt pět minut, ale 15 minut se čeká na pozdě příchozí. Lidi se trousí na tom divadelním festivalu, takže když to předvedu kdekoliv jinde, jsou lidi překvapený, že to je fakt tak krátký. Já jim říkám – ale vy jste přišli na čas, tam na tom hradeckým festivalu trvá dvacet minut, než přijdou.

Kde jinde hrajete, než v Hradci Králové?
Zkoušel jsem to všude možně, ale nikde mě už potom nechtěli. (smích) Jediný, kde se to ujalo, respektive teď to tam budu hrát podruhé, je Pernštejnlove v Pardubicích – divadelní festival, který má sám o sobě teď už šestý ročník. Tam se to nějak líbí a zjistil jsem, že systém zvaní známých začíná fungovat i tam. Akorát je to kouzelný v tom, že tam nechodí lidí sto padesát, ale jen třeba deset nebo patnáct. Pak druhý den se najde někdo, kdo to viděl, anebo je tam na pozvání někoho, kdo to z těch deseti viděl.

Jsou i lidé, kteří o to nejeví zájem, říkají vám, že se jim to nelíbilo?
Reakce jsou třeba jenom z procenta nadšený, takže jeden člověk ze sta je fakt skalní. Pak je drtivá většina lidí, kteří vědí, že je to nesmysl sám o sobě. Oni si to ale doporučují mezi sebou, takže i ti lidi, kterým se to nelíbilo říkají svým známým nebo kamarádům ‚pojďte na to, to musíte vidět‘. Dokonce letos zklamaně odcházel jeden pán a říkal – ‚No, mně říkali že je to něco extra‘. Já se právě v úvodu lidí ptám, kdo to už viděl, to zvedne ruku třeba 10 procent lidí. Když se ptám, kdo to neviděl a je tady na doporučení, tak je to třeba čtvrtina lidí. Vůbec netuší, do čeho jdou, a to jim právě říkám, že pak poznají, jaký mají kamarády.

Jaká je věková skupina lidí, jsou to spíš děti nebo dospělí?
Od čtyř do osmdesáti. Jediný, co omezuje věkovou hranici, jsou ty jižní terasy a schody, aby se tam člověk mohl dostat. To největší úskalí je ne v těch osmdesáti, i takoví se tam přes ty schody dobéřou, ale strašně blbě se tam najíždí s kočárkem. Ale i maminy s kočárkem tam občas dojedou.

Plánujete tedy hraní i někde jinde kromě jižních teras?
Ono je to opačně. My jsme začínali třeba v Městské hudební síni nebo v atriu galerie Na hradě. Pak jsme udělali jeden ročník, někdy v roce 2011 nebo 2012, kdy se to hrálo každý den na jiným místě To bylo taky hezký, protože lidi museli ta místa nejdřív najít, takže se zase čekalo půl hodiny, než dojdou ti pozdě příchozí. (smích) Byly to severní terasy za Městskou hudební síní, schodiště na Pivovarské náměstí ‚Nad Kozinkou‘ a další. Jedno z nich byly právě i jižní terasy. Na nich to zafungovalo tak skvěle, s tím, jak se lidé porozkládají po těch zdech a přijdou do krásného parku, že to tam zůstalo. Letos jsem dostal nabídku hrát v divadelním stanu. Já jsem vůbec netušil, že nějaká smršť jako bouřky a tornádo přijde. Říkal jsem, že tohle je open air, že chci hrát pod širým nebem. Nejkouzelnější je třeba když začne pršet, to se všechny představení open air radši s tou technikou a kostýmy schovají do nějakýho zastřešenýho prostoru nebo nehrajou vůbec. A já s tou plechovkou a šutrem naopak přidávám, protože přijde skupinka 40 lidí a oni by tam mokli těch 20-30 minut, tak říkám ‚Dobrý, teď to zahraju‘. Přijde další skupinka, zase jim to zahraju a kdyby přišla ještě další, tak jim to zase zahraju. Já naopak ta představení přidávám. Říkal jsem organizátorům, že děkuju, ten stan nepotřebuju. Na tohle všechno jsem zařízený, měl jsem bouřky, vichřice. Jediný, co jsme zatím neměli, bylo tornádo. To bych ani v tom divadelním stanu nepřečkal, to by nás odfouklo a hrál bych i ve vzduchu.

Bitevní ukázka na Chlumu
FOTOGALERIE: Tam u Královýho Hradce opět létaly koule prudce

Hrajete sám, nebo máte kolem sebe někoho dalšího?
Hraju úplně sám, dokonce se mnou přestala mluvit rodina. Říkali, že větší blbost neviděli. (smích)

A říká vám to hodně lidí?
Spousta. To je podle mě podstata toho nadšení, ten skalní ví, že to je blbost.

Jak se to představení změnilo od začátků – jak dlouho ho hrajete?
To je krásně vidět na záznamu asi z roku 2009, to jsem ještě hrál tu věc – nemůžu ani říkat hrál, to není hraní ani divadlo, není to ani představení ani inscenace, je to strašná kravina – prostě ukazoval tu věc. Dělal jsem jenom zdravení s těmi fixami, pak postupem času jsem zjistil, že ty lidi se baví trochu něčím jiným. Tím, že mi to zrovna nejde anebo že se v tom publiku děje něco vtipného, takže tam vždycky závisí na tom, jak početný a jak opilý publikum přijde. Čím je člověk opilejší, tak se tím víc baví. Já lidi upozorňuju na to, že je to věc dělaná v nejmodernější technologii 6D, to znamená, že se musí opít takovým způsobem, aby to 3D viděli dvakrát, jinak by v tom hledali nějaký smysl, význam. Letos jsem přišel na to, že je to věc, která má obrovskou výhodu. Ze všech ostatních divadel může člověk odcházet s tím, že tam něco nepochopil, že mu něco uniklo nebo že tam byl nějaký význam, který si tam ten autor skryl a on ho má nějak rozklíčovat. V případě školního výletu vůbec nic takovýho nehrozí.

Jak jste se dostal k divadlu?
Já jsem prožil dětství před televizí a chtěl jsem v tý televizi i vystupovat. Na základní škole jsem byl hrozně hyperaktivní, tak mi řekli, že tu existuje nějaký dramaťák, do kterýho jsem začal chodit. V rámci něj existovala přípravka na DAMU a JAMU a ostatní divadelní školy. Nás tam bylo 10, připravovali jsme se velmi intenzivně každý den, v různých disciplínách – dějiny divadla, tanec. Z tý přípravky se do těch uměleckých škol hlásili nakonec třeba jen dva nebo tři, což mi přišlo líto. Říkal jsem si, že když mě připravovali na to herectví, tak se tam taky přihlásím. Já jsem chtěl spíš na režii nebo dramaturgii, mě bavilo ty věci nějak organizovat, vymýšlet a komunikovat ta témata s divákem, což jsem pak zjistil, že se u divadla zas tak moc neděje. Málokteré divadlo u nás je takový velmi aktuální, jsou tu nějaký improvizační skupiny, to mě bavilo nejvíc. Na herectví na DAMU jsem se dostal, byl jsem v ročníku jako Pavla Beretová, Lukáš Příkazký, Vojta Dyk, Jana Pidmranová, Lenka Zahradnická. Tam jsem byl jenom rok. Zjistil jsem, že nemám na herectví játra, tak jsem to doklepal jenom na divadelní teorii, tu školu jsem si dokončil. Hlavní zápletka byla v tom, že mi spolužáci, co už hráli, ukázali výplatní pásky, a zjistil jsem, že se s tím rodina uživit nedá. Důležitější ale bylo, že jsem jim zahrál Školní výlet a pak už se mnou nechtěl nikdo nic mít. (smích)

Když se divadlem nedá uživit, tak čím se živíte, když zrovna nehrajete Školní výlet?
Já se živím internetovou reklamou. Speciálně reklamními články a provozuju službu placla.cz, placené články. To je zas můj druhý koníček, protože jsem vedle divadla začal dělat webové stránky. Myslel jsem si, že by se tím dalo i živit, ale po první zakázce, když mi říkali že růžová je málo růžová a modrá příliš modrá, jsem zjistil, že tohle dělat nechci. Takže jsem začal dělat webovky, magazíny čistě jen pro sebe a na nich prodávat internetovou reklamu. Jeden z těch reklamních systémů, na kterým jsem vydělával byla právě Placla a tu jsem si pak koupil.

Čím si vysvětlujete ten fenomenální úspěch Školního výletu? Je to tím, že chtějí lidi naštvat svoje kamarády?
Ten hlavní důvod to podle mě je. Ale pak je to i to, že Školní výlet se stal součástí jejich života. Oni to chtějí vidět každý rok na tom samým místě, v ten samý čas, jsou na to zvyklý. Někdy před dvěma, třemi lety, když byly politický turbulence, demonstrovalo se na Letný, tak mi jeden pán, který odcházel řekl „Když vidím školní výlet na divadelním festivalu, tak vím, že je vesmír na správným místě.“ To ve mně tehdy nějak zarezonovalo. Je to spíš tím, že je člověk takhle vytrvalý, ono se to nabaluje postupně – je to na tom festivalu dvacet let. Nejdřív se to hrálo jenom třeba dvakrát, třikrát, a teď asi od roku 2013 se to hraje každý den a tam to začalo. Předtím měli lidi povědomí o tom, že tady nějaký Školní výlet je a že to je absurdnost. Když jsem to začal hrát každý festivalový den v pevný čas na pevným místě, tak na to najednou lidi začali chodit pravidelně, někteří i několikrát během jednoho festivalu, takže je to spíš nějaká vytrvalost.

Zvyšuje se počet diváků v průběhu let?
Zvyšuje a bude to do budoucna problém, protože jižní terasy nám budou malý.

Takže už přemýšlíte, kam se přesunete?
Ne, já to odehraju jenom o chvíli dřív, takže pro těch prvních sto lidí, co přijde to odehraju a budou moct odcházet. (smích) Těch jižních teras bych se nevzdával.

Jaké máte ohlasy od kolegů, kteří na tom divadelním festivalu hrají také?
Žádný, nechodí na to.

Vy poslední dobou říkáte, že je to spíš pivní festival než divadelní, čemuž přispívá i to vaše představení. Nevyčte vám občas někdo, že trochu degradujete tu uměleckou stránku festivalu?
To je to, co říkám, žádný umění tam není. Umění najdete v Klicperově divadle, v Draku, v divadelních stanech, open airech nebo na nádvořích, ale právě proto jsem tak bokem od té umělecké části. Je fakt, že to je jeden z důvodů, proč tam chodí tolik lidí. Je jim blbý chodit jen po tom pivním festivalu, tak si skočí na ten školní výlet.

K těm vašim proprietám – plechovka, paní učitelka, jsou to původní herci?
Jsou, jenom fixy se časem opotřebovávají. Chtěl jsem to hrát i s živými herci, ale je tam velká spotřeba. (smích) Říkal jsem si taky, že bychom u jižních teras startovali, objednal bych autobus a jezdili bychom takhle po třídě ČSA dokola ve 40 lidech, pak by museli vyskákat z autobusu jako ti žáci.

Myslíte, že to budete hrát ještě dalších 20 let?
Ne, já si myslím, že za 10 let si to vezmou moje děti.

Taky už to znají nazpaměť?
Zatím ne, protože je na to neberu. Já nemám hlídání, jak jsem říkal, se mnou se přestala bavit rodina, takže je tam nemá kdo dovézt. (smích) Jednou asi před 4 roky tam byla moje maminka se synem. V tom nejlepším, kdy lidi byli napjatý a bylo najednou ticho, synek zařval „čůrám!“. Tak jsem pochopil, že oni budou vystupovat s něčím třeba úplně jiným. (smích)