Bylo tomu tak, že v rámci víkendové služby jsem dlouho dopředu tušil, že budu psát článek o akci Nábřeží šlapadel. Avšak ve chvíli, kdy se naskytla možnost usednout do kokpitu vozítka a vše zažít z pohledu účastníka závodu, neváhal jsem. Mám-li však být upřímný, nadšení se dostavilo mnohem později. Mé premiérové účasti 
v závodě šlapacích vozítek totiž předcházely velká nervozita a ještě větší rozpaky.

Předně musím říci, že jsem podobný stroj řídil poprvé v životě. Marná pak byla snaha další členky týmu, usměvavé Adélky, mě před startem uklidnit. „Těmihle páčkami měníš převody, tady jsou brzdy a jak se zatáčí, to vlastně ani sama nevím. A pokud ti spadne řetěz, zkus jej nahodit zpět," udělila mi několik základních pokynů o něco málo zkušenější závodnice. Představa, jak před stovkami lidí nahazuji řetěz u šlapacího vozítka, které vidím v takové podobě prvně v životě, mě děsila.

Jelikož se jednalo o evropský šampionát, nemohla pochopitelně chybět ani zahraniční konkurence. Ta dorazila ze samotné kolébky tohoto krásného sportu, 
a sice z Francie. Třebaže země galského kohouta se po událostech v Nice ponořila do smutku, francouzští favorité dali alespoň na chvíli hrůzným událostem zapomenout. Emotivním momentem byla bezesporu minuta ticha, kterou všichni přítomní uctili památku obětí.

Radost však znovu propukla při humorných prezentačních scénkách jednotlivých posádek. Během nich kupříkladu tým Čarodějnic zahalil prostranství nábřeží do dýmu od petard šlehajících z košťat. Těžko říci, zda-li si skotačící Francouz uvědomoval, co vše se zapáleným koštětem mezi nohama riskuje! Má role řvoucího lva rozhazujícího čokoládky byla podstatně méně extravagantní a brzy upadla v zapomnění.

Za své však vzaly veškeré rozpaky ve chvíli, kdy byl odstartován samotný závod. Po prvních třech obkroužených kolech, kdy jsem se nevyhnul nasazování řetězu před zaplněnou restaurací, jsem se s vozítkem sžil. Postupem času se zdokonalovaly nejen mé schopnosti řídit Českého lva přes zpomalovací retardéry, ale i má slovní zásoba ze závodnické hantýrky. Vždyť jen slovo "kapůt", kterým se závodníci častují ve chvíli, kdy se perete se spadlým řetězem, jsem si vyslechl pětkrát! Jako voda pak uplynuly dvě hodiny, během nichž jsme 
s Adélkou odšlapali něco málo přes čtyřicet kol, tedy takřka čtyřicet kilometrů!

Velké vzrušení zavládlo při vyhlašování výsledků. Třebaže o vítězství v závodě nikomu nešlo, uznejte: „Kdo by nechtěl být evropským šampiónem?"

V konkurenci dalších šestnácti posádek jsme obsadili solidní dvanácté místo, ačkoliv co se rychlosti na trati týče, naše vozítko bylo osmé nejlepší! Zklamali jsme však prezentační scénkou, kdy můj lví řev neoslnil a za estetickou stránku věci jsme se umístili třináctí, což v konečném součtu bodů stačilo na zmiňované dvanácté místo.

Třebaže jsem nejspíš promarnil svou jedinečnou příležitost stát se evropským šampiónem, vítězi jsou pro mě všichni účastníci. Závodníci totiž dokázali zvítězit sami nad sebou, neboť co může být větším vítězstvím, než když si ze sebe dokáže člověk udělat legraci?