Že je škola základ života, ví dnes opravdu každý. Zdůrazňuji slovo základ, protože svět se mění tak neuvěřitelně rychle, že znalosti zastarávají ještě dřív, než si je stačíme dokonale osvojit. Některé pravdy ale zůstávají – učení vyžaduje píli, soustředění a motivaci.

Člověk je od přírody líný tvor

Člověk je tvor od přírody líný, a jestliže ho nic nenutí k tomu, aby se učil, rád se této nepříjemné činnosti vyhne. A současné školství bohužel děti k učení nenutí.

Na střední školy se dostanou i bez dobrých výsledků, druhý stupeň základních škol přichází o nejlepší i dobré žáky, kteří se dostávají na osmiletá gymnázia.

Je velkým omylem, že učitel musí děti látku naučit. Škola má vytvářet prostředí pro to, by se děti, které se učit chtějí, učit také mohly. Pokud žák nechce, neexistuje pro učitele cesta, jak do něho učivo vpravit.

Liberalizace školství již přináší neblahé důsledky – propadáme ve srovnávacích testech, vzdělanost našich dětí se snižuje.

Když začali někteří „reformátoři“ razit myšlenku, že ze škol musí zmizet dril, že škola musí být pro děti jenom příjemným a zábavným místem, udělali dětem medvědí službu. Některé učivo se totiž jinak než drilem naučit nedá.

Snad každý z nás si pamatuje, jak se učil násobilku, vyjmenovaná slova nebo chemické vzorce. Museli jsme se je naučit zpaměti a zapamatovat si je.

Jestliže děti nejsou nuceny, aby se učily a trénovaly si paměť, připravujeme je pro život velmi špatně.

Školy se za poslední roky hodně proměnily. Děti mají obrovský přísun informací, v práci s počítačem jsou obvykle mnohem šikovnější než paní učitelky, mají větší sebevědomí. Ale pořád jsou to děti, které potřebují znát pravidla pro své chování, které nemají životní zkušenosti a za které učitelé zodpovídají.

Změnila se pravidla jednání

Se změnou společnosti se změnila i pravidla jednání mezi školou a rodiči. Rodič je klient, kterého si škola musí předcházet, aby měla žáky a peníze.

Škola musí plnit své povinnosti, rodiče bohužel nikoliv. Ačkoliv rodiče ze zákona odpovídají za výchovu a vzdělání svých dětí, vždy se najde malá skupina těch, kteří své rodičovské povinnosti neplní. A ve třídě pak stačí jeden dva žáci, kteří jsou moderně nazývaní problémoví, aby zkazili možnost učit se i dětem ostatním.

Autorita učitele je pro některé děti prázdným pojmem – neuznávají totiž autoritu žádnou. Neposlouchají ani své rodiče, a tak jsou sobě i ostatním dětem nebezpečné. A právě s rodiči, kteří výchovu svých dětí nezvládají, mají školy největší potíže.

Pokud nebude existovat vymahatelnost plnění rodičovských povinností, situace se bude ve školách zhoršovat. Problémových žáků totiž přibývá a školy nemají zákonné prostředky, jak si s těmito dětmi poradit. Připravovaná novela školského zákona vůbec neřeší možnost vyloučení žáka základní školy z vyučování, i když v západních zemích tento represivní prostředek účinně funguje.

Umíte si představit, že vykládáte dětem učivo a žák vám při tom běhá po třídě a vykřikuje nebo leze pod lavicemi a hýká jako osel? Příklady jsou bohužel skutečné.

České školy jsou také raritou v tom, že si zpracovávají koncepční materiály. Každá škola si píše svůj vzdělávací program, každoročně ho upravuje a vylepšuje a učitelé místo nad přípravami sedí nad dokumenty, které v každé jiné civilizované zemi vydává ministerstvo školství. Proto je také problém, když se s dětmi přestěhujete – nevíte, co se kde učí.

Pokud by se ministerstvo zeptalo škol, zda se chtějí vrátit k jednotným osnovám, jsem přesvědčena, že mnoho škol by tuto možnost využilo. Jan Amos Komenský by se moc divil, co se ve školách dnes děje.

Zvýšení počtu psychologů, které navrhuje ministerstvo školství, může školám pomoci, ale problém nevyřeší.

Pokud se děti mají něco naučit, musí ve škole panovat řád a kázeň. Pak bude škola pro děti bezpečná a paní učitelky i páni učitelé mohou vymýšlet hry a soutěže a výlety a exkurze, které výuku zpestří.

Návrat k některým osvědčeným tradicím českého školství by dětem rozhodně pomohl.

Jak podpořit autoritu učitelů?

Autoritu učitelů musí podpořit i ministerstvo školství tím, že dá učitelům k dispozici účinné možnosti, jak se vypořádat s dětmi nevychovanými a jak ochránit děti, které se učit chtějí. Rodiče, kteří si neplní své povinnosti, by měli být rozhodnutím odboru sociálně právní ochrany dětí zařazováni do programů, kde je odborníci povedou při výchově jejich dětí. Z malých násilníků přece jen těžko vyrostou dobří lidé.

Na záchranu českého školství je nejvyšší čas – ale je to velký úkol pro politiky na všech úrovních. Třeba nás učitele konečně někdo vyslyší. To by byl krásný vánoční dárek.

Jana Smetanová, ředitelka školy