Původně jste vystudovaná jako rehabilitační specialistka. Jak jste se k profesi spisovatelky dostala?
Už v dětství jsem si zaznamenávala zajímavé postřehy, vyprávěla jsem kamarádkám svoje vymyšlené strašidelné historky. Ty, které mi připadaly neobvyklé, jsem si poznamenala, po čase jsem se k nim vracela a rozvíjela je. Psaní mi vydrželo do dospělosti. Bylo vždycky mojí velkou vášní, proto jsem se později už při zaměstnání soukromě vzdělávala v literatuře.
Váš první spisovatelský počin byly básně. Proč jste si vybrala zrovna tento umělecký útvar?
S osobní lyrickou poezií jsem se hodně dávno zúčastnila celostátní soutěže. Kdyby tehdy hledali nové autory pohádek, také bych to zkusila. Měla jsem se čím prezentovat. Co se týká vydání první knihy, byl to cestopis a průvodce v jednom: To nejlepší z Austrálie.
Každá kniha, kterou jste napsala, je jiného žánru. V repertoáru máte román, thriller, poezii i dětskou knihu. Autoři se většinou drží jednoho stylu psaní a mění příběhy. Vy se tomu trochu vymykáte, čím to je?
Jde mi o příběh, podle toho volím žánr. Prvotně mě zajímá nový příběh. Pokud se vymykám zaběhaným postupům, je to proto, že mám možnost svobodného rozhodování, co psát.
Hodně jste i cestovala. Kde všude jste byla, a která z těch cest vás nejvíc ovlivnila, ať již ve stylu psaní nebo osobním životě?
Tím, že si mě lidé díky mým knihám spojují se vzdálenou Austrálií, mylně se domnívají, že jsem byla skoro všude. Zdaleka se nepovažuji za cestovatelku. Skoro tříletý pobyt v Sydney mě však opravdu velmi ovlivnil. Vzdálenost někdy dává potřebný nadhled. Je pravda, že tam jsem se rozhodla věnovat psaní více hodin denně než dříve. Našla jsem tam také nová témata ke zpracování.
Vliv australského kontinentu najdou zvídaví čtenáři v několika mých knihách. V cestopisu To nejlepší z Austrálie mnohé určitě překvapí postřehy, které jinde neobjeví. V dětské knížce Za útesem leží svět, hraje roli Austrálie v druhé části, kam hlavní hrdinka osmiletá Diana letí s rodiči za babičkou na Vánoce. Malí čtenáři se ozývají, že paní učitelka nemusí pracně popisovat, jak vypadají podnebná pásma. Vánoce na opačném konci světa jsou s vánočními stromečky na plážích, je horké léto, kolem létají papoušci. Další australská inspirace je v thrilleru X Terra Incognita. Tato kniha z rudého vnitrozemí je sice fikcí, ale současně v sobě ukrývá tajemství, o kterých se nemluví. Román pro ženy Daiquirita se také zčásti odehrává v mém milovaném Sydney.
Austrálii se také někdy říká Šťastná země. Rozhodně stojí za to ji vidět. Myslím, že svým způsobem ovlivní život každého návštěvníka.
Napsala jste také průvodce po Austrálii, kde jste nějakou dobu také žila. Je to jiná práce než psát klasickou knihu?
Vaše otázka je velmi chytrá. Ještě nikdo se tak nezeptal. Ano, je to jiné napsat průvodce a cestopis v jednom. Když píši fikci, ať už je to pohádka nebo příběh pro dospělé, mohu si hrát, dát fantazii křídla. Pro knížku To nejlepší z Austrálie jsem se musela kromě vlastních postřehů soustředit na fakta, vyhledat je a zpracovat tak, aby byla pro čtenáře atraktivní. Samozřejmě, že několikaletý život v neznámé zemi zvýší vaše pozorovací schopnosti. Podtitul knihy: „Zajímavosti, studium, práce, imigrace,“ ale také nenápadně ukazuje, že jsem se musela zorientovat v právních otázkách. Pro každou zemi je citlivé téma psaní pro cizince (jimiž pro jiné státy jsme) o získání práce nebo legálním přistěhovalectví, tj. o imigraci. Za tyto přesné informace jsem platila tzv. solicitorům, což jsou v Austrálii advokáti s profesním zaměřením na daná témata. Informace pro knihu To nejlepší z Austrálie jsem sbírala skoro tři roky. Je pro mě potěšitelné, že od vydání v listopadu 2002, je o ni stále zájem. Občas se mi ze světa ozývají lidé, kterým přinesla užitek. Těší mě to, za jejich přízeň děkuji.
Kde sbíráte inspiraci pro své příběhy. Je možné v nich najít i střípky reality?
Inspirace ke mně přichází ze všech stran. Realita je částečným podkladem ke každé fikci.
Často se nyní hovoří o problému mladé generace, která málo čte, a knihy jí začínají být trochu cizí. Vidíte nějaké možné řešení?
Nesdílím názor, že mladí lidé nečtou. Mladá generace není ničím nijak zvlášť odlišná od generací předešlých. A rozhodně není horší. Mladí však mají víc možných podnětů než jejich rodiče nebo prarodiče, kam nasměrovat svůj zájem.
Jsme chytrý, gramotný, vzdělaný národ. Prodej knih u nás dává na srozuměnou, že čtení u nás není velkou neznámou. Děti čtou, mladí čtou, pokud mají co. Zpracovává je však významným způsobem reklama, proto vyhledávají to, co se tzv. žádá. Teď „frčí“ upíři a čarodějnice. Jistě mi to potvrdí každý knihkupec nebo knihovníci.
Nedávno jsem byla na návštěvě v malé moravské knihovně. Asi devítiletý chlapec se paní vedoucí dotázal: „Jak je to možné, že nemáte žádnou knihu o strašidlech?“
„Něco se ti do příště pokusím sehnat,“ slíbila knihovnice.
On za jejími zády rozzlobeně tiše dodal: „U nás v obci je totální nedostatek strašidel.“
Ten chlapec čte rád, jinak by se tak vášnivě nezajímal o knihu. Zlobí se, že to, co chce, není k nalezení.
Výchova ke čtení a její řešení? Záleží na našich osobních dispozicích ke čtení, jinak to nemohu nazvat. Přece nepotřebujete vychovávat ke čtení, když už v dětství objevíte tajemství knih, příběhů, záhad, dobrodružství. Myslím, že také hodně záleží na tom, koho v životě potkáte, kdo vás ke knížkám nenápadně přitáhne. Jsou to rodiče, prarodiče, učitelka, někdo v knihovně nebo kamarádi?
Určitě může dobrý učitel děti přivést k literatuře, ale nenásilnou formou. Výchova ve škole má dané postupy a předpisy. Žáčci a studenti vždycky bojkotovali doporučenou četbu. Netuším, kdo provádí její výběr. Zajímalo by mě, zda vůbec tato díla četl. Vždycky se opisovalo, o čem ta „povinná literatura“ je. Je to zaběhaný rituál. Ví to žáci, učitelé, lidé na ministerstvech. Ví to, protože to zažili také. Ano, mohla bych souhlasit s názorem, že školáci povinnou či tzv. doporučenou literaturu většinou nečtou.
Dalším možným a předpokládaným místem výchovy ke čtení jsou knihovny. Česká kulturní úroveň je zřejmá i z toho, že naše republika má více knihoven, než celé Spojené státy. V porovnání k počtu obyvatel to považuji za úžasné.
Naše nadšené a vzdělané knihovnice a knihovníci hledají možnosti, jak návštěvníkům přiblížit i nové knihy a soudobé autory, ale také dokážou nabídnout příběhy, které nestárnou.
Už snad ve všech našich knihovnách jsou instalované počítače. Děti na nich ale hrají hry. Některé odborníky to zlobí nebo trápí. Přesto, děti jsou v knihovně v objetí knížek, ve speciální atmosféře, jsou v bezpečí. Na to nezapomenou.
Myslím, že u nás chybí nejen výchova k vlastenectví, ale také podpora jak poznat české autory, a to na prvním místě. Není u nás třeba čtení pohádek s Boženou Němcovou, moderně pojaté příběhy Karla Jaromíra Erbena – miluji jeho horory, ale zato máme Noc s Andersenem. Mnohé děti ani netuší, kdo to byl a odkud pochází (a já se ptám, proč tak masivně není doporučován jakýkoliv třeba už zemřelý český autor, aby ten žijící nenaštval ostatní „konkurenty“). A to nemluvím o samotné noci, která se stává pro mnohé knihovnice noční můrou.
Podpora čtenářství a média? Všichni společně papouškují, nečteme, děti nečtou, dospělí nečtou. Vznikl televizní pořad silně podporovaný ze všech stran Kniha mého srdce. Jeho loňským výsledkům jsem se zasmála. Spíš to byla dobře udělaná a cílená reklama na prodej některých knižních titulů. Necítíte za tímto počinem prostředky intelektuální, ale finanční. Co je bez ohledu na tento můj názor zásadní? Lidé ty knihy hledají a čtou!
Samozřejmě si čeští inteligentní čtenáři najdou svoje oblíbené autory ať už naše nebo odjinud, nepotřebují doporučení médií, dospělých nebo kamarádů. Nabídka knižních titulů je obrovská. Čtení je svobodná volba každého. Všichni čtou, jak se jim zlíbí. Myslím, že i dříve to bylo stejné. Umíme číst, čteme a čteme rádi.
Co vás na psaní knih tak fascinuje, anebo to již berete jako svou profesi bez větší dávky emocí?
Píši, zapomenu na svět. V těch chvílích neznám slovo problém. Můj hrdina je můj miláček. Ano, jsou to emoce. Raduji se z toho, že čtenáři těmto emocím podléhají. Čtou, zapomenou na starosti. Moji hrdinové jsou jejich hrdinové. Čtou do rána, zavolají mi nebo napíší, ptají se: kam na ty nápady chodíte? Je to milé.
Jaký máte svůj osobní či pracovní cíl?
V klidu a ve zdraví psát dalších mnoho let.
Kdo kromě vás si první přečte vaši knihu, než vyjde do oběhu? A přijímáte případnou kritiku?
Prvním čtenářem je můj manžel Tom, pak následují kamarádky, korektoři, editorky a novináři. Kritika mě vždycky zajímá, ale vlastní příběh neovlivní. Stalo se to jen jednou. V Daiquiritě jsem přepracovala malou část děje právě kvůli rozumným připomínkám svého syna.
Váš první společenský román Daiquirita neměl vůbec jednoduchou cestu na svět. Někdo rukopis odcizil a vy jste jej musela získávat zpátky. Co se tehdy stalo?
Bylo potřeba upravit vnitřní grafickou část knihy. Text rukopisu tehdy převzal ještě na disketách takový typický český šikula, hrdý živnostník při zaměstnání. Tiskař, grafik, výtvarník, rozumbrada měl mnoho dobrých nápadů. Zamlouval se mi. Manžel řekl, že se mu pán nějak nezdá, ať předám text knihy Daiquirita se jménem fiktivní autorky, nakonec to snadno změníme. Protože mi knihkupci radili, ať si pro svoji tvorbu zvolím pseudonym, pokud možno znějící cize a exoticky, neboť se český autor v naší zemi prý moc „nechytá“, měla jsem v záloze svoji S.H.York.
Pan „šikula“ slíbil, že knihu připraví pro tisk. Poslal její část a první verzi úprav v době, jak jsme se dohodli a… zmizel. Vyhodili ho z práce, rozvedl se, našel si mnohem mladší přítelkyni, se kterou se odstěhoval neznámo kam. To jsme zjistili, když nebral telefony, neodpovídal na emaily, nereagoval na SMS, ani na dopisy nejprve běžné, pak doporučené, následně s modrým pruhem. Nevyskytoval se ve svém bydlišti uváděném v Živnostenském rejstříku.
Rukopis se zdál být definitivně ztracen. Nápad na založení webové stránky daiquirita.cz vznikl náhodou. Přece jen, pan „šikula“ měl mít mladou přítelkyni. Pokud má slečna spisovatelské ambice, možná bude hledat název Daiquirita na internetu. Třeba se chytí do pastičky, napadlo nás. V roce 2004 tak vzniklo první čtení románu na pokračování na českém internetu na www.daiquirita.cz. Obeslali jsme pár známých, několik knihovnic a požádali jsme je, ať knihu doporučují dál. Text knihy jsme přidávali po krátkých úsecích každý den.
Rozhodli jsme se pro malé detektivní pátrání. Po práci a o víkendech jsme hledali bývalé spolupracovníky a známé našeho zlodějíčka. Dalo se předpokládat, že po mnohaleté práci v nejrůznějších tiskárnách nebude jinde. Jezdili jsme po vlastech českých a vyptávali se. Nejprve se naše snaha zdála být marná, ale vytrvali jsme. Díky několika ředitelům a vlastníkům tiskáren jsme našemu „šikulovi“ začali „dýchat na záda.“ Určitě už o nás věděl, protože, kde jsme ho měli navštívit, nečekaně dal výpověď a ze dne na den z práce odešel.
Říkám, že je svět malý a koho máme potkat, toho najdeme. Trvalo skoro rok a půl, než nám pan „šikula“ dobrovolně předal text. Prozradil nám, že jeho přítelkyně už měnila jména ve své kopii mojí Daiquirity. Nepatrně prý pozměňovala příběh, vymýšlela název pro „svoji prvotinu“. Díky své profesi má známé v médiích. Měla v plánu stát se novou českou „nadějnou autorkou“. Ve svém stárnoucím drahouškovi „šikulovi“ měla neochvějnou podporu. Nečekaně na internetu narazila na naše čtení na pokračování. Autor S.H.York nedával spát.
„Je to Angličanka, Američanka, Angličan, Američan, anebo snad Australan?“ vyptával se pan „šikula.“ „Báli jsme se s přítelkyní, že by se s námi ten cizinec mohl soudit. Na to nemáme peníze.“
A to bylo štěstí pro moji Daiquiritu.
Máte nějaké své oblíbené místo, kde píšete?
Umím se dobře soustředit, takže mohu psát kdekoliv. Nejraději ale píši doma u svého modrého stolu.
Kterou ze svých knih považujete za tu nejcennější?
Zeptejte se matky, které své dítě nejvíce miluje. S knihami je to stejné. Mám je ráda všechny. Zájemci je najdou na www.knihy.tv
