Jaroslav Vomočil se narodil 28. července 1927 v Desné u Litomyšle. Vyučil se kuchařem-číšníkem a za války byl totálně nasazen na práci v muniční továrně u Poličky.

„Tam bylo všechno německé,“vzpomínal na válečná léta Jaroslav "Všichni mistři byli sudetští Němci a na ty se stačilo jen špatně podívat a hned to byla sabotáž. Pořád jsme měli problémy.“

Jaroslav Vomočil byl 22. září 1944 během noční směny zatčen a spolu s dalšími dvěma kamarády Bártou a Chůvou odvezen do Pardubic.„Gestapáci se mě při výslechu ptali, jestli vím, proč tam jsem. Já to ale nevěděl. Ubezpečili mě, že se to brzy dozvím“. Jaroslav se mohl jen dohadovat, že se Němcům donesl jejich plán utéct za hranice. Byli umístěni do pardubické Zemské donucovací pracovny, lepili sáčky a čekali na transport do Terezína.

Do Malé pevnosti přivezli všechny tři 5. října. Jaromír byl na první týden přiřazen k „holzkomandu“,řezali stromy mezi Malou pevností a městem. Později jezdil s jinými vězni do Ústí nad Labem stavět novou železniční trať.„To byla opravdu těžká práce,“vzpomínal Jaroslav.

Nedostatek jídla a nemoci

"Když jsme zrovna netahali kolejnice, museli jsme mít záda pořád ohnutá a krumpáč v ruce, jinak jsme to od dozorců hned schytali.“V Terezíně je trápil nedostatek jídla, blechy a vši. S Jaroslavem ani jeho kamarády neproběhl žádný soud:„Ty moje dva kamarády po šesti nedělích pustili domů,ale mně dali podepsat papír o politické nespolehlivosti.“

Pamět národa Východní Čechy připravila ve spolupráci s Pardubickým krajem a zapojenými městy výstavu příběhů pamětníků z Pardubického kraje, jejichž osudy byly ovlivněny 2. světovou válkou.Venkovní výstava Osvobození bez svobody je putovní a objeví se v průběhu roku v osmi městech Pardubického kraje. 

Jaroslav propuštěn nebyl a 21. listopadu odjel transportem do Buchenwaldu. Buchenwald byl takový lehčí tábor. Po příjezdu do Buchenwaldu museli všichni nově příchozí vězni zůstat první tři týdny v karanténě, teprve potom byli rozděleni do různých částí tábora a také na různé práce. Jaroslav se cestou do Buchenwaldu seznámil s kapitánem Václavem Tchořem a ten zařídil, aby Jaroslav nemusel do práce a mohl zůstat v bloku pro invalidy.

„Buchenwald byl takový lehčí tábor,“objasňoval Jaroslav. "Z Čechů tam byli většinou českoslovenští důstojníci, ale byl tam například i starosta Plzně. “Jednou za šest neděl mohli vězňové dostat balíček z domova.Vzhledem k táborové stravě byly balíčky vždy radostnou událostí.

„Psal jsem domů, že se mám dobře, že už vážím 46 kilo, rodiče museli hned pochopit, jak se mi asi vede.“Jako politický vězeň nosil vězeňský mundúr a na něm černé písmeno T v červeném trojúhelníku. Z Jaroslava se stalo číslo 666969. 

Děsivé pochody smrti

Fronta se nezadržitelně blížila, a tak byl tábor 8.dubna evakuován do Flossenbürgu. „Kdo se opozdil, dostal kulku do hlavy a jeho tělo odkopli do příkopu. Šel s námi jeden Ostravák, už nemohl. Opozdil se možná o pět kroků a zastřelili ho! Z pěti tisíc nás do Flossenbürgu nedošly ani tři tisíce.

“Strážci hnali vězně do nedalekého Výmaru a po stovkách je nakládali na otevřené vagóny. Mnozí cestu nepřežili a jejich těla ležela podél železniční trati. Ve Flossenbürgu zůstali vězni jen dvě neděle a znovu se stěhovali .„Jeli jsme do Dachau,“vzpomínal Jaroslav. "Tentokrát už v normálních vagónech, ale jen půl dne, protože dál už to nešlo. Trať byla rozstřílená.

“Pokračovali po kolejích velmi pomalu, z dřevěných pantoflí měli nohy do krvava rozedřené. Zástup vězňů se pomalu tenčil a mizeli i strážní. „Pak už nás hlídal jen jeden esesák na koni a jedna ženská. “U města Straubing utekl z pochodu smrti i Jaroslav.

„Bylo to v noci 27. dubna 1945, měl jsem ten den svátek. Vedli nás k lesu a tam byl příkop a přes něj narovnané klády. Tak jsme pod ty klády skočili a čekali,až přejdou.“

Jaroslav utekl ještě s jedním Romem. Američané už byli za řekou. „Šli jsme dál sami,“ pokračoval Jaroslav. "U vesnice stál barák a u něj v příkopě německej voják a křičel na nás. Chtěl po nás doklady a ptal se, kam jdeme. Ten Cikán uměl dobře německy, tak mu něco namluvil. “Německý voják jim poradil, ať jdou raději po silnici,a ještě jim dal cigaretu na cestu.

Zdroj: Paměť národa

V první vesnici jim místní švadlena ušila české vlaječky, které si připevnili na rukáv, aby bylo vidět, že jsou Češi. "A najednou už kolem jela západní armáda,“vzpomínal Jaroslav.

"Vedli plno zajatců, ale nás si nikdo nevšímal. “Zůstali pak u starosty v další vesnici, byl tam totiž na práci jeden Čech a ten jim domluvil, že můžou bydlet ve stodole.„Ten můj kamarád ukradl hospodářovi slepici, uvařili jsme ji a snědli.“Nezvykle tučná strava u Jaroslava vyvolala těžké střevní potíže, a tak musel do nemocnice ve Straubingu.

Vlastní matka ho nepoznala. Když se Jaroslavův zdravotní stav zlepšil natolik, že byl schopen další cesty, odjel 1. června 1945 s Mezinárodním červeným křížem do Prahy. Odtud jel už vlakem domů sám. "Přišel jsem k baráku, moje maminka vyšla ven a nemohla mě poznat. Tatínek doma nebyl, šel shánět benzín,aby pro mě mohli do Straubingu zajet. A já už byl doma!“ 
 
Jako bývalý politický vězeň získal hospodářství v původně německé obci Žichlínek (něm. Sichelsdorf), kam seu ž12. června 1945 nastěhoval. Spolu s rodiči hospodařil na 11 hektarech polností, ale po založení JZD Žichlínek byli přinuceni vstoupit do družstva. Jaroslav Vomočil pak v místním JZD pracoval na různých pozicích až do penze. Zemřel 26. listopadu 2015 v Žichlínku.

Paměť národa Východní Čechy