Advent ve Štrasburku aneb Evropský eintopf

V závěrečném živém interview s východočeskými účastníky zájezdu do Štrasburku, sídla Evropského parlamentu, jedna Pardubačka na kameru jisté regionální televize prohlásila, že už chápe, proč se europoslanci nechtějí vzdát pendlování mezi Bruselem a 400 kilometrů vzdáleným Štrasburkem, které je z pohledu daňových poplatníků vyhazováním milionů komínem. Prý proto, že nechtějí opustit tak krásné město.
Ehm. Inu, tak se vytváří mediální realita současného světa. Naprosto umělá a nepravdivá. Ale krásná, že?
Je fuk, že je to ukázkové, v jedné jediné vteřině a pod ostřím světla reflektoru vymyšlené klišé. Třeba přežije i ten jeden televizní přenos. Možná se dostane i do turistických brožur a stane se věčným.
Přece neplácnu, že výlet to byl pěkný, ale že tady byla zima jako v psinci a že už se těším domů, že?

Kontrast staveb

Což o to, město na pomezí francouzského Alsaska a Německa je opravdu hezké. Takové menší Brno.
A s tamní katedrálou, s tou by se nádherou mohl z českých chrámů měřit leda tak pražský svatý Vít. Svého času byla zdejší Notre–Dame se svými 142 metry nejvyšší budovou na starém kontinentu.
A hlavně, kontrast vyzní ve srovnání katedrály s některými budovami, v nichž sídlí evropské instituce.
Netýká se to Evropského parlamentu, majestátního a přitom harmonického kolosu ze skla a oceli s neméně ohromujícím nádvořím a interiérem.
Sídlo Rady Evropy z roku 1975 však oproti tomu připomíná přerostlý komunistický obchodní dům Prior.
A co se týče zdejší nejznámější instituce, Evropského soudu pro lidská práva, u ní je podle mého názoru vzhledem k její škaredosti až s podivem, že ji doposud nezbourali a nepostavili znovu.
Skutečně, jak popisují i turističtí průvodci, vypadá jako obrovská plující loď.
Příď tohoto Titaniku si ovšem architekti, podle mého názoru pravděpodobně spletli s planetáriem.

Jen čápi a bagety

Mnohem půvabnější a opravdovější jsou starobylé uličky v centru města, ve kterých je takřka problém nezabloudit. Říční ostrov Grand Ile, na němž se staré město rozprostírá, je zapsán v dědictví UNESCO.
A podobně jako u jiných historických měst i zde platí nepřímá úměra: Čím krásnější zákoutí, tím méně turistů.
Stejně jako proslulé Karlovarské oplatky mají i v Chrudimi na nádraží, taktéž ve Štrasburku řešíte neodbytný problém: co přivézt domů? Buď tu na vyhlášených předvánočních trzích můžete koupit toho samého trpaslíka či kořenku, jako na první české benzince hned za hranicemi, ovšem ve Štrasburku asi tak dvakrát dražšího, nebo zůstanete u obligátně nudného francouzského artiklu – vína.
Takže nakonec jsem koupil suvenýry s podobiznou čápa, symbolu celého francouzsko-německého Alsaska. Čápy plyšové, čápy vyšívané na šálách, čápy jako dětskou hračku, čápy na klíčenkách…

Jíst a pochutnat si…

K ochutnání při nekonečných procházkách po centru doporučuji teď v zimě především výtečný svařák, který tu vaří pomalu každý druhý stánkař. A rovněž výborné, i když na naše poměry trochu drahé – ostatně jako všechno – smažené koblihy.
Pobyt ve Štrasburku trval pouhých 24 hodin, avšak po jednom se mi stýskalo už večer po příjezdu: po české stravě.
Jaká to byla slast, když jsem se cestou zpátky před Prahou na benzince zakousl do klasického českého bramboráku s karbanátkem. Majoránka, česnek, poctivá příprava…
Asi by bylo urážkou prohlásit, že Francouzi neumějí vařit. Takže jinak: Na jejich kuchyni bych si zvykal jen těžko. Místo výborných „pardubických“ gumových rohlíků za – v přepočtu – jeden europěťák jste tu odkázáni na bagety, bagety a zase bagety. Jako by Francouzi neznali nic jiného.
Z místní speciality, kterou jsme si dali v jedné z překrásných stylových restaurací, se zase vyklubalo cosi na způsob nepříliš povedeného německého eintopfu. Maso všeho druhu nakrájené na kostky naházíte do hrnce, přidáte zeleninu a brambory na plátky, zalijete vodou a necháte vařit. Hodně dlouho vařit. Mezitím můžete tak říkajíc „jít na párek“.
Kdyby tady ovšem v bufetech nějaký měli.