Již samotná cesta do improvizované kavárny, která byla zřízena ve sklepě hradeckého vinného sklípku U královny Elišky, nebyla snadná. Jedna z pracovnic hradeckého Tyfloservisu mě odvedla do útrob domu. Cesta mi připadala nehorázně dlouhá a nekončící. Když jsem usedal ke stolku, chvílemi mi přišlo, že procházím bludištěm. Podobné pocity měli zřejmě i ostatní návštěvníci, protože museli absolvovat podobnou anabázi. Brzy po usednutí na místo zhasla obsluha světlo v místnosti, a tak jsem si konečně mohl sundat brýle s bláhovým očekáváním, že přijde úleva. Avšak rychle mi došlo, že tma se na necelou hodinu stane mým domovem. Čekal mě hodinový zážitek bez zraku, tedy smyslu, jehož užívá každý nejvíce. Mé pocity byly smíšené. Zakrátko po představení obsluhy, šikovné slabozraké dívky, začal hrát na piano nevidomý mladý student konzervatoře precizně vyvedené a známé šlágry. Dost možná, že hudba měla návštěvníky hradecké Temné kavárny malinko uklidnit. Obsluha přinesla nápojový lístek psaný latinkou a Braillovým písmem. Obě varianty samozřejmě s vystouplými znaky. Pak zbývalo zdárně vybrat pochutinu a objednat si u dívky za barem. Objednal jsem si zákusek, protože mě zajímalo, jak budu schopen koordinovat své pohyby. Nebyla úplná legrace ho sníst, drobky létaly všude. U kávy mě zaskočilo, jak intenzivně vnímám její vůni, a tak jsem na vlastní kůži poznal staré pravidlo, že když se jednoho smyslu nedostává, ostatní se posílí. Po konzumaci dobrot zbývalo poslouchat piano, vnímat, jak tma působí a co s člověkem dělá, a také být chvíli sám se sebou. Děkuji hradeckému Tyfloservisu za nezapomenutelný zážitek. (jo)