Jedenadvacet mrtvých, tisíc zraněných, zásah vojáků. Vůbec jsme nedomýšleli, že by tak mohla skončit demonstrace, na kterou se zrovna hrneme v centru Bankgoku.

Do hotelu? Teď už musíte pěšky

Záplava usměvavých Thajců, všichni oblečení do červených triček. Jezdili centrem města na skútrech, v otevřených autech, troubili, křičeli a mávali národními vlajkami.

Alespoň tak jsme to viděli, když nás vykopli z městského autobusu: „Dál nejedeme, musíte pěšky, chápejte, celé centrum Bangkoku je uzavřeno vládními vojáky a policisty. Raději se vyhněte těm ulicím. Do vašeho hotelu musíte tady doprava.“

Jenomže já a moji tři přátelé jsme se den předtím právě vrátili z jihu Thajska. Přes 850 km daleko, na ostrovech, byly jen pláže s bílým pískem, průzračné moře a korálové útesy. Nevím, jestli tamní venkované měli ponětí o „válce“ za demokracii v Thajském království, která se zrovna chystala v Bangkoku.

Byla neděle a do sousedství ulice Kaosan, k Památníku demokracie a ke Zlatému návrší mířilo 150 tisíc demonstrantů. O několik dní dříve totiž svržený expremiér Tchaksin Šinavatra poslal z exilu svým příznivcům videovzkaz vyzývající k boji proti vládnoucí garnituře.

Jen mlhavě jsme se domýšleli, co se děje. O síle „červené revoluce“ a o tom, že budeme její součástí, jsme neměli ani tušení. Naše cesta proto vedla od městského autobusu rovnou mezi „red shirts“. Připomínali hemžení červených mravenců. Železnými zátarasy přehradili ulici, přerušili dopravu. Kontrolovali taxikáře, skútry, pouštěli jen auta sympatizantů s červenými tričky.

Asi jediní Evropané mezi vzbouřenci

Vstupujeme do davu, nejprve se vzájemně nedůvěřivě sledujeme. Thajci jsou ale přívětiví a turisty nechají vždycky projít. Rozhlížím se kolem sebe. Jsme tu asi jediní Evropané. Během pěti, deseti minut nám dochází, proč jsou všichni tak shovívaví: Martina a Petr mají červenou košili, černé triko a červené kraťasy. Barvy revoluce!

Já a Jana jsme v bílém a modrém. To jsme nevychytali. Přes rameno mám taštičku na doklady - černou s červenými pruhy a červeným nápisem. Strkám si ji na bok a na břicho, aby viděli, že jsem s nimi. Funguje to. „Red shirts“ se smějí, ukazují nám palce nahoru. Petra dokonce plácají po zádech. Otrnulo nám. Vyndáváme fotoaparáty a kameru. Prodíráme se do centra demonstrace.

Skoro jako u nás v Listopadu

Červená trika posedávají a polehávají přímo na chodníku, přímo na silnici. Z bočních ulic vycházejí malé průvody s vlajkami a transparenty. Otáčím se na kamarády a křičím: „To je jak Listopad u nás, musíme cinkat klíčema!“ Ale demonstranti to mají „zmáknuté“ lépe. Jen za 20 bathů (necelých 14 korun) koupíte „tleskátko“. Jsou to červené a bílé dlaně nebo stopy chodidel z umělé hmoty. Naděláte s nimi hluku jako s řehtačkou. Koupit můžete klidně i červená trika s nápisy a hesly „Truth To Day“ či „Thailand needs change“.

Je šílené vedro a dobrovolníci v plátěných stanech rozdávají pet lahve se dvěma deckami balené vody. Kousek dál leží a odpočívají ti, co tu jsou od brzkého rána nebo možná od včerejška. Potkávám Thajce v červeném triku Česká zbrojovka Brno. Hodně lidí také obléklo červený fotbalový dres Manchestru.

V dálce vyčuhuje uměle vytvořený kopec - Zlaté návrší. Revoluce, nerevoluce, tam musíme. Žádný turista si nenechá ujít posvátné místo, kde žijí mniši.
Proti proudu demonstrantů se tlačíme směrem k památce. S překvapením si všímáme dalších zátarasů. Jenže u nich stojí těžkooděnci s přilbami a štíty. Někteří mají kolem krku fialové šátky.

Už nefotíme. Bojíme se. „Co myslíte, pustí nás?“ Tázavě si vyměňujeme pohledy. Jenže vojáci a policisti jen přihlížejí, nezasahují proti nikomu. Po jednom proklouzneme úzkou mezerou mezi zátarasy, po malém mostku přecházíme vodní kanál, míjíme další unavené „red shirts“. Polehávají a posedávají všude, kde se dá. Jedna z Thajek v červeném triku mává německou vlaječkou. „German?“ ptá se postupně Jany, mě, Petra i Martiny. Chce mluvit německy. Vysvětlujeme, že Deutschland je jen kousek od nás, ale říkáme jí to anglicky a ona vůbec nerozumí.

Raději lezeme nahoru na návrší. Cestu lemují zvony. Místo srdce mají navařené železné tyče, takže zvoníme a v duchu si každý něco přejeme.

Nahoře je chrám plný lidí v červeném oblečení. Kousek od Buddhy stojí televize. Přenáší demonstraci, která se odehrává dole pod námi. Za pultíkem sedí dva mniši. Kolik jim je? Patnáct? Dvacet? Nabízejí mi malou lahev s vodou. „Jsme ze střední Evropy, z České republiky,“ vykládám. „Praha? Tam jsme dvakrát byli,“ odpovídají a smějí se. „Hrozná zima, ale zajímavé památky,“ dodává ten starší. My čtyři zatím shlížíme ze Zlatého návrší a nevíme, že v příštích dnech budou ulice Bangkoku, po nichž chodíme, skrápět potoky darované krve. Nevíme, že se usměvaví Thajci pustí do opravdového boje. Nevíme, že zemřou lidé na obou stranách konfliktu.

Večer mi na mobilu cvakne SMS: „Jste v poradku? Turistum se nedoporucuje jezdit do Bangkoku. Mama.“
Neboj mami, jsme v pohodě.