Ostatně ryby, jak známo, mají rády klid, a pak také – kdo by vydržel halekat týden v kuse? Přesně tak dlouho totiž soutěž rybářů trvá.

„V první řadě rozhoduje místo, i proto se revíry losují," říká o receptu na úspěch Stanislav Benda, který přicestoval až z Humenného. Mezi dvaadvaceti dvou a tříčlennými týmy, které se sjely k východočeskému jezeru Štít, jsou nejen závodníci z Česka a Slovenska, ale i z Maďarska. Samotný závod přitom není nikterak levnou záležitostí. Startovné činí až 17 tisíc.

„Kaprařina je drahá, pořádné vybavení stojí třeba padesát, šedesát tisíc," říká organizátor soutěže Jan Klich.

„Je to koníček, a u koníčků se člověk nedívá na peníze," doplňuje jej Benda.

V soutěži, která je svojí délkou v České republice takřka ojedinělá, zvítězí tým, jemuž se podaří nachytat kapry a amury o co nejvyšší souhrnné hmotnosti. Loví se ve dne 
v noci.

„Hlídky ale držet nemusíme, máme pípáky, které nás vzbudí rychlejí než budík," vysvětluje Benda.

Rybář: Tohle je jenom děťátko
Na soutěž dorazili rybáři zdaleka, dokonce i z ciziny. Stanislav Tomášek však bydlí kousek od Přelouče a na Štítě, ke kterému to má dvanáct kilometrů, je jako doma.
„Co to vezeš?" volají na něho kolegové z týmu, když se v loďce blíží ke břehu.
„Ale, jenom takový děťátko," odpovídá rybář ze člunu. Poté, co přirazí ke břehu následuje obvyklý rituál – ryba se musí zvážit a její hmotnost zaznamenat.
„Pojďte sem, tomu neuvěříte," přivolává rozhodčí závodníky k váze.
„Tři kila přesně na gram," prohlašuje k pobavení soutěžících. Počítají se totiž jen úlovky od tří kilogramů výše, být to o trochu méně, byla ryba vytažena zbytečně.
„Nefoťte mě s takovým prckem," směje se Tomášek a raději ukazuje svoji fotografii s patnáctikilovým mackem.

David Rozsíval