„Proč se to nám muselo stát?“ Ptají se zranění účastníci reportérů. Tato zoufale vyřčená otázka se dotýká i mne samotného, neboť jistě šlo o promyšlený útok na bezbranné lidi a nevím, kdy se něco podobného nevyskytne u nás či jinde ve světě.

V tuto chvíli si připomínám první věty z dekretu II. Vatikánského koncilu Radost a naděje: „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu.“

Opustil Bůh svůj lid? Tak by se to mohlo zdát tváří v tvář utrpení, se kterým jsme konfrontováni každý den v nejrůznějších podobách. O Velkém pátku zaznívají slova samotného Ježíše „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil!“ Mlčení Bílé soboty může prohlubovat vědomí vlastní ohraničenosti (úzkost) a se zatajeným dechem můžeme slyšet „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (naděje).

Tam, kde trpí člověk, tam je i Ježíš a toto je poselství Veliké noci: „Christos voskres, voistinno voskres chvalimi Isusa (Kristus je vzkříšen, skutečně vstal, chvalme Ježíše).“ Věřím, že poslední slovo nebude mít smrt, ale život, věřím, že lidské srdce je stvořeno pro lásku a nikoliv pro nenávist, věřím v sílu odpuštění a věřím ve vítězství koalice dobra! Požehnané Velikonoce!

Václav Dolák, katolický farář ze Svitav