Lidé zapátrali v rodinných archívech a přinesli ukázat nespočet zajímavostí ze života předků, které Velká válka zasáhla. Díky tomu se odhalilo mnoho poutavých příběhů.
Jedním z nich je osud rolníka Josefa Černého z Rozběřic, kterému bylo 21 let, když byl v dubnu 1914 odveden na vojnu. Rukoval tedy v době, kdy byl podle jeho slov ještě pevný mír. „Bylo to v době žní, všichni mladí muži museli ihned narukovat. Téměř z každé rodiny někdo odešel – otec nebo syn," přibližuje ve vzpomínkách Černý.
Jako většina mužů z okolí Hradce nastoupil vojenskou službu k 18. pěšímu pluku, který byl ubytován po školách, zatímco v nových Gayerových kasárnách byla zřízena vojenská nemocnice. Josefu Černému se pochopitelně na frontu nechtělo a jeho tatínek mu dokonce doporučil, aby se naučil kouřit. Poté by prý kašlal a lékař by ho nechal doma. Nic platné mu to však nebylo.
Po šesti týdnech nafasoval se svými kamarády šedé polní uniformy, což nebyla žádná legrace. „Byla to předzvěst toho, že se brzo pojede na frontu," líčí ve vzpomínkách. Po zhlédnutí vojenské přísahy padl na jejich mladší kolegy splín ještě větší. „Nám přihlížejícím bylo hrozně smutno, každý šel na světnici s povzdechem – až nám takhle budou troubit," popisoval.
Zanedlouho pochodoval s rotou k nádraží, odkud se měl vlakem vydat na východní frontu do Haliče. Cestou ho doprovázela maminka. „Vyhlížela uplakaná, utrápená, zdálo se mi jako by za den o kolik roků zestárla," popisoval.
Černý měl štěstí, že jeho korespondence domů fungovala poměrně obstojně. A to až do 21. prosince 1914, kdy byl zajat u Tarnowa v Polsku. V tu chvíli pro něj teprve začala opravdová válka.
(pokračování příští pátek)
Jakub Vrba