Zatím ale nikdo neví, které to budou. Netrpělivé jsou v celách vězeňkyně i jejich rodiny venku. A je to tady, z věznice vychází několik prvních. Kolem nich se hned sesypou jejich blízcí. V dalších hodinách projdou bránou na svobodu další ženy.

„Když jsem se dozvěděla, že půjdu domů, byla jsem šťastná. Teď si budu užívat svého jedenapůlročního syna, s nímž jsem tady byla, a svého přítele,“ těší se maminka Pavla Tatíčková z Prahy. „Jako první jsem zavolala příteli, aby pro mě přijel, protože do poslední chvíle nebylo jasné, kdo přesně půjde domů,“ dodává žena.

Příkaz k propuštění může přijít kdykoli během prvního dne nového roku 2010, před věznicí proto i ve dvě hodiny odpoledne čeká několik rodin v naději, že v bráně spatří právě tu svoji matku či dceru.

Čekají celý den


„Čekáme tady celý den. Řekli nám, že mohou ven vyjít kdykoli, třeba ještě o půlnoci, tak doufáme, že se dočkáme,“ říká s nadějí v hlase čekající, který si ale nepřál být jmenován.

Z oken věznice se přes zamřížovaná okna ozývají i jména, která volají ženy směrem z věznice, aby se ujistily, že jejich blízcí na ně čekají. Výkřiky se rozléhají po celém okolí. Zároveň je slyšet i zpětná vazba od rodin čekajících před věznicí. „V okamžiku, kdy došlo k propouštění prvních žen, sesypaly se na mě rodiny ostatních uvězněných a prosily mě, abychom je také pustili. To ale samozřejmě není možné, neovlivníme to, kdo bude propuštěn. To je plně v kompetenci soudů,“ říká mluvčí věznice Eva Hodná.

Vše probíhá rychle

Proces samotného propouštění je podle mluvčí poměrně dost náročný. „Vše probíhá neuvěřitelně rychle. Dostaneme faxem příkaz k propuštění, vězeňkyně musí absolvovat zdravotní prohlídku, zajde do skladu, musíme jí připravit propouštěcí materiály. Je toho hodně, a vše musíme stihnout do dvou hodin od chvíle, kdy příkaz dostaneme. Ten poslední by měl přijít do 18. hodiny, ale samozřejmě jej můžeme obdržet i déle, proto jsme v pohotovosti,“ vysvětluje Hodná.

Areál před věznicí, kde čekají rodiny, přijede několikrát denně zkontrolovat policejní hlídka, aby se ujistila, že je vše v pořádku.

Je to výzva


Vstup do nového roku byl pro vězeňkyni Pavlu Tatíčkovou zároveň i výzvou pro nový, snad i lepší život. Konečně na svobodě. Moci se volně nadýchnout a vědět, že už do vězení nikdy nepřijdu.

Tedy, pokud budu sekat latinu. Ale hlavně, obrovská úleva a štěstí. Takové pocity zažívala i třicetiletá, teď už bývalá vězeňkyně, když díky amnestii konečně čekala s dvěma napěchovanými taškami a kočárkem na svého přítele, který ji odvezl domů.

„Ten pocit, když jsem se dozvěděla, že skutečně půjdu domů, byl nádherný, to se nedá popsat. Měla jsem obrovskou radost,“ svěřuje se Pavla.
Žena se do vězení dostala za krádeže a teď se po půl roce může vrátit do Prahy, kde žije. Její trest by ale pro ni byl mnohem horší, kdyby po svém boku neměla svého syna.

„Bez něj vůbec nevím, jak bych to zvládla. Jsem šťastná, že jsem ho mohla mít u sebe. Doma mě sice čeká přítel, který mě podporoval, ale bez syna bych to těžko překonala. S ním to alespoň utíkalo,“ přiznává žena.