O tanci, ale i neblahé zkušeností s lidskou závistí a bulvárem, jsme si popovídali s vítězkou poslední řady soutěže StarDance Veronikou Lálovou (24). Rodilá Hradečanka se k vítězství protancovala s tanečním partnerem – hercem Zdeňkem Piškulou.

Jak jste se k tancování dostala?
K tancování jsem se dostala již v sedmi letech, kdy babička pomáhala na hradecké Střelnici při tanečních. Jako malinká jsem tam s ní chodila a tam jsem viděla ty krásné šaty, peří, ale hlavně ty kamínky na šatech. Moc se mi líbilo, jak to všechno září. Doma jsem tak dlouho přemlouvala rodiče, abych mohla taky tančit, až mi vyhověli, dali mě na tancování a od té doby se tomu stále věnuji.

Pokud se nepletu, tak jste začala klasikou, latinou a standardy. Pak jste šla jinou taneční cestou?
Máte pravdu, že jsem začala standardními latinskoamerickými tanci, ale chtěla jsem poznat původ těch tanců a tu originalitu, protože tady v Evropě jsme některé tance přejali, ale ty původní styly, jako je třeba salsa z Kuby, cha-cha nebo samba z Brazílie, tak ty jsem chtěla zažít v tom původním hávu. Takže jsem odjela do světa.

A přímo do Brazílie.
Ano, tam jsem byla dva měsíce.

A stačí to?
Pro ty základy určitě. Ten jejich temperament však musí mít člověk v sobě.

Studujete hispanistiku, to vás ta španělská, potažmo latinsko-americká, kultura tak oslovila?
Zase to má co do činění s tancem. Vždycky jsem chtěla rozumět textům písní na které tancuji, hodně se totiž tancuje na hudbu ze Španělska a Portugalska. Proto jsem začala studovat španělštinu. Ale když jsem skončila s latinou a se standardem, tak jsem začala tancovat salsu. Prostě jsem to v sobě našla, nebo si salsa našla mě. Postupně jsem se dostala k sambě a latinsko-americkým tancům.

Pak jste se dostala do StarDance. Myslíte si, že tato úspěšná soutěž má vliv na příliv dětí k tancování?
Díky tomu, že jsem tancovala s nejmladším účastníkem StarDance (herec Zdeněk Piškula), tak to hodně dětí k televizi přilákalo. On jak je mlaďounký a hrál v pohádce Tři bratři, tak tahle série opravdu děti přilákala.

Mnozí mají tance spojený s tanečními, které stejně většina mladých propije. Ale ona je to docela dřina?
Je to obrovská dřina. Člověk navíc musí myslet na spoustu věcí, dodržení techniky, správné držení těla, ale i ten správný prostor, aby co nejlépe zaujal porotu. I fyzicky je to náročné, ač se to nezdá.

Obyčejný člověk může tancovat celý život. Ale jaká je „životnost" tanečníků profesionálů?
To je docela těžká otázka. Ale je to individuální. U mě to třeba bylo do nějakých sedmnácti osmnácti let. Někdo soutěžně tancuje až do pětadvaceti. Ale opravdu záleží na spoustě okolností.

Dá se tím vůbec živit?
Dá, ale velmi těžko. Hlavně tedy v Čechách. Tady se to dá brát jako přivýdělek. Někdo má ale štěstí a tanec ho živí.

Kromě fyzičky je tanec, tedy ten soutěžní, náročný také finančně. Co třeba šaty?
V soutěžní variantě se jedny šaty používají tak rok. A máte pravdu, že je to docela nákladné. Ty luxusnější šaty, které září a vypadají na vás honosně, vás mohou přijít klidně i na padesát tisíc korun i více. Některé kostýmy na sambu stojí sta tisíce.

Co je na těch nich tak drahé?
Nejdražší jsou ty kamínky.

Jak jste se vlastně dostala ke StarDance?
Prošla jsem přes casting. A musím říct, že i do něj se dostat, bylo velice náročné. Já jsem měla to štěstí, že jsem tancovala na České Miss, kde si mě všiml pomocný režisér StarDance a pozval mě na casting. A tam se mi zadařilo a vybrali mě. Když mi to oznámili, byla jsem hrozně šťastná a skákala jsem snad až do stropu.

V soutěži vám přidělili Zdeňka Piškulu. Kdy přeskočila ta pomyslná jiskra a stali jste se partnery i v osobním životě?
Tak jiskra sice přeskočila, ale jen ta kamarádská.

Takže nejste partneři?
To byl výmysl bulváru. Jsou to jen šumy a jsou to ty méně příjemné věci, které se dějí okolo StarDance. V bulváru se objevilo tolik nepravd, že se kolikrát nestačím ani divit.

A co kauza s „ukradenou" choreografií? Ta je pravdivá?
To je taky nehorázná lež. Byl to výmysl jednoho pána, který chtěl být mým manažerem a já jsem s ním nepodepsala smlouvu. Tak mi začalo trošku peklo. Choreografii jsem vymýšlela já spolu se Zdeňkem, který také občas přišel s dobrým nápadem. Proto mi to bylo líto o to víc, hlavně kvůli Zdeňkovi. Původně jsem to nechtěla řešit a soustředit se jen na tanec, ale už má celou tu věc na stole právník. Musím se bránit.

Další odpověď tak bude asi jednoduchá: Co vám soutěž dala a co vzala?
Vzala mi trošku toho soukromí. Už například v tom, že člověk něco řekne a ani to nemusí myslet špatně a najednou se to napíše v novinách a ono to zní špatně. Člověk si tak musí dávat větší pozor. A co mi dala? Strašně moc věcí. Kdybych je měla všechny vyjmenovat, tak tady budeme dlouho. Ale asi to nejzásadnější – dala mi nové přátele a zkušenosti. A snad jsme divákům zpříjemnili večery.

Ještě se vrátím k tanci. Dá se naučit tancovat úplné dřevo? Třeba já?
Určitě se dá dřevo naučit tancovat. Musí se však vědět jak na to. Základem jsou kroky. Člověk si to po nějaké době osvojí a začne nad tím více přemýšlet.

V současné době je moderní chodit běhat. Je v tomto sychravém počasí vhodnou alternativou zdravého pohybu, který mohou dělat v teple domova, právě tanec? Na takové to domácí posilování?
Nad tím jsem nikdy neuvažovala, ale ano, máte pravdu, je to vhodná varianta. To bych mohla udělat nějaká videa rovnou to posílat lidem, aby si mohli doma zatancovat a zaposilovat.