Herec Vladimír Čech vzpomíná na listopadové dny roku 1989

Jak se přihodilo, že jste se stal hlavní tváří Sametové revoluce v Pardubicích?
Začalo to celé v divadle. My jsme dostávali různé úkoly, abychom nosili materiály, které přicházely většinou z Prahy, roznášeli je a při té příležitosti debatovali s lidmi. Čirou náhodou jsem šel po ulici, a tam stál Bohdan Dvořák, poměrně známá osoba, ptal jsem se ho, kam jde. Říkal, že teď tady něco vzniká, řekl mi adresu, kde to je. Běžel jsem do divadla, informoval je o tom a navrhl, jestli bychom tam neměli jít za divadlo. Řekli ano, tak tam běž, a tím jsem se ocitnul u zakládání Občanského fóra (OF) pardubického. A když už jsem tam byl, tak jsem u toho zůstal a stal se členem nejužšího vedení OF. Samozřejmě z Prahy přišla instrukce, že musí být mítinky někde v centru města. První uváděl Standa Lehký, to se nějak neosvědčilo, protože každý nemá ty schopnosti tzv. moderovat, jak se dneska říká. Řekli mi: Jsi tady v OF jediný herec, co kdybys to zkusil ty? Tak jsem to zkusil, a to se tedy osvědčilo, zdá se. Hodně jsem se podílel i na organizační struktuře, aby to celé mělo hlavu a patu.

Seděla vám role moderátora? Ovlivňoval jste přece masu lidí.
Já jsme to v té době nikdy zásadně nedělal, i když jsem měl za sebou nějaké akce, uváděl nějaké estrády. Tady na náměstí jsem v sobě objevil tu schopnost, že to nejenom dělat můžu, ale že mám určitý dar, který nemá úplně každý. Že jsem prostě schopen oslovit davy, jsem schopen davy nějak ovlivnit. Také jsem si tam uvědomil, že pokud někdo má tuto schopnost a je to člověk záporného vyzařování, tak může davy ovlivnit k velice záporným věcem. Známe všechny ty Hitlery a podobně. Což bylo zajímavé zjištění. Samozřejmě já jsem toho nijak nezneužil.

Jste tedy kladného vyzařování?
Není to žádná sranda, když je před vámi dvacet tisíc lidí, což na stotisícové Pardubice je srovnatelná masa se dvěma sty padesáti tisíci v Praze. Co do počtu obyvatel je to zcela srovnatelné. Kdyby jim člověk s takovou schopností řekl: Tak, a teď všichni vezměte klacky a běžte vymlátit okresní výbor strany, tak by to možná udělali. Čili úloha moderátora byla velice důležitá, aby lidi udržel v nějakých mezích. A to se myslím podařilo. Děkuji lidem, že se chovali tak, jak se chovali, protože to bylo inspirativní.

Měl jste strach, nebo jste byl čítankový hrdina?
Na nějaký strach nebyl čas, protože jsme jeli od rána do noci. Spali jsme úplně minimálně. Najednou z ničeho nic to přišlo, my jsme samozřejmě nebyli žádní hrdinové. Přijde my komické, kolik se teď všude rojí hrdinů, ti všichni strašně bojovali proti režimu, přitom těch lidí, kteří opravdu něco dělali, byla hrstka. Byli to v podstatě chartisti, plus nějaké další nezávislé iniciativy, a tím to končilo. Jak se v Pardubicích ukázalo, tak jeden z té hrstečky zdejších chartistů byl potom nějaký vysoký agent StB. Takže i takové věci se stávaly. Z opravdových bojovníků - dá se říci - byli tady v Pardubicích manželé Stibicovi, tím to tak asi končilo. My jsme se k tomu dostali tím, že to začínalo v divadle. Samozřejmě studenti byla taková další složka. A ti ostatní byli dost dlouhou dobu zalezlí doma a čekali, jak se to vyvine. Přidali se k tomu teprve, až když jim bylo úplně jasné, že nic nehrozí, že se nic nestane a že je možné z toho něco vytřískat. To jsou ti lidé, kteří dneska obsazují posty, bijí se v hruď a předstírají, jací byli bojovníci proti režimu. Tak to prostě nebylo, to jsou všechno legendy.

Když se ohlédnete za těch dvacet let, co se vám dneska líbí a nelíbí?
Rozhodně bych chtěl říci jednu věc. Teď se velice množí hlasy, že za komunistů bylo lépe. Je to poměrně hodně slyšet. Chci říci, že tehdejší režim, který považují za krutý, hloupý, agresivní a neschopný, byl svržen zejména proto, že už toho lidi měli masově, hromadně, skoro všichni v tomto státě, plné zuby. A to prosím včetně valné části komunistů, kteří se podíleli na tom, že se tento režim mohl zhroutit. Plus je potřeba brát v potaz, že po nástupu Gorbačova to Sovětský svaz nechal běžet. Nechal tomu volný prostor. Kdyby k tomu nedošlo, tak by žádní studenti s divadelníky nic neudělali, protože by na nás pustili Lidové milice, a ty by nás umlátily čepicemi. Tím, že se to všechno dalo do pohybu, tak to byly všechny tyto shody okolností. Z čehož vyplývá, že tady nebylo lépe, bylo tady významně hůř a lidé toho měli plné zuby a chtěli to změnit. Co jsme chtěli od změny režimu? Chtěli jsme být svobodni především, nebýt zavřeni v tom koncentráku obehnaném ostnatým drátem. A chtěli jsme, když přijdeme do obchodu, aby se nám nestalo, že tam budou chybět potupné věci jako toaletní papír, ocet nebo sůl, což bylo úplně běžné. Nebo ať si někdo vybaví, jak vypadaly kubánské pomeranče. Když jsme chtěli dětem dopřát nějaký vitamín, tak jsme jim museli dávat tyto strašlivé předměty, to by nevzalo ani prase do huby, a my jsme to požívali. Vždyť si uvědomme, jak to tady vypadalo. Tato republika se po této stránce bezpochyby změnila k nepoznání, to všechno se podařilo beze zbytku. Spousta majetku přešla do soukromých rukou a majitelé se o to starají. Vezměte si staré fotky, jak to vypadalo a jak to vypadá dnes. To je nebetyčný rozdíl. To, že můžu jet kamkoli, kdykoli, nikdo mne neobtěžuje, v rámci EU vůbec, a když jedu jinam, tak je to víceméně formalita, toho se nikdy nenabažím. Co jsme ještě chtěli? Aby odtud odtáhla ruská vojska. To se podařilo. Ale když dneska přijedete do Karlových Varů nebo se projdete v centru Prahy, tak neslyšíte mluvit jinak než rusky. V Karlových Varech jsou ruské nápisy a ti Rusové tady začínají ovládat celé části republiky způsobem, který je naprosto nevídaný. A oni se nás snaží ovládnout ekonomicky. Vezměte si, jak se změnila politika Ruska od dob Gorbačova, už to znovu začíná připomínat Sovětský svaz. Tam bych viděl valné nebezpečí, docela významné, které této republice hrozí. Obyvatelé jsou strašeni sudetskými Němci. Musíme si uvědomit, že většina opravdových sudetských Němců již vymřela a jejich potomci mají jiné starosti, než aby se sem nějak houfně hrnuli. Jestli nějaké nebezpečí této republice hrozí, tak spíše z Východu. Přitom jsme od Západu neustále odtrhováni zpátky do náruče Ruska, to je nebezpečí, kterého bychom se měli strašně bát. Chtěli jsme, aby šli komunisté od válu, to se podařilo zčásti. Sedí v parlamentu do dneška, ta samá komunistická strana a hlavně její různí představitelé , třeba bývalí, a různých odnoží, které sami zakládali, obsadili významné posty v politice, ekonomice, policii, armádě, soudech a podobně. To znamení, že jestliže něco v této republice nefunguje, tak by si lidi měli uvědomit, že to není tím, že by tento systém byl sám o sobě špatný, ale proto, že ho vedou špatní lidé. Ti způsobují, že nějaký člověk je chudák bez práce, támhletomu berou dům atd., to jsou ty věci , které nefungují, nefungují záměrně. A politické garnituře, která z velké části prokazuje, že nemá na to, aby tento stát vedla, dokazuje to opakovaně pořád dokola, se podařilo dosáhnout toho, že velkou část lidí otrávili. Ti nechodí k volbám, o nic se nestarají. Potom když dojde k volbám, tak pořád velké strany jsou dokola voleny. A pořád mají v rukou republiku a prokazují, že ji vést nemůžou. Tak to jde pořád dokola. Čili mám pocit, že přichází čas, aby lidé, kterých je obrovské množství, kteří jsou naštvaní, zklamaní z toho, jak se zejména chovají naši politici, aby se nějak zaktivizovali. My přece máme moc je nezvolit. A dokonce se postarat o to, abychom zvolili někoho jiného. Nevím koho, jediné, co mne napadlo, je dát všechny strany, které chtějí kandidovat do parlamentu, na lístečky, vyřadit z toho ty, které republiku vedly, protože prokazují, že to neumí, vyřadit extrémistické strany, a z těch zbylých vylosovat jednu a té dát hlas. Myslím si, že by to byla úžasná forma protestu, z té strany by se rázem stala hlavní vládní strana. A řekli bychom, že jestli se nechytnete za nos a nezačnete se chovat nějakým rozumným způsobem, tak to uděláme při příštích volbách zase. Byla by to ta moc bezmocných, kterou máme jedinou. Dát jim najevo, že toho máme plné zuby.

Jaký největší zážitek si vybavujete ze Sametové revoluce v Pardubicích?
To se dá těžko říct. Mohl bych jmenovat takové věci, jako když tam paní Galatíková oznámila, že odstoupil Jakeš. To tady byl obrovský výbuch nadšení. Myslím si, že největším zážitkem byly samotné události Sametové revoluce, samozřejmě do okamžiku, než už to začínalo být rozhodnuté. Než začaly takové ty kulaté stoly a začaly se rozdělovat funkce. To už přestalo být tak jakoby pěkné. Dejme tomu čtrnáct dnů plus minus, ty byly opravdu nádherné, a to je potřeba si uvědomit, že to byl jeden z těch řídkých okamžiků, kdy se tento národ semkne, lidé se mají rádi a chovají se k sobě slušně. Samozřejmě, že ti neslušní již mezitím pracovali a obsazovali posty. Když my jsme dojásali a domanifestovali, tak jsme zjistili, že na klíčových místech už sedí ti lidé, kteří tam seděli víceméně vždycky. Ale na krásné chvíle prvních čtrnácti dnů, na to nikdy nezapomenu. Doufám, že na to nezapomenou ti, kteří se toho účastnili, i třeba jenom jako diváci, a měli by to připomínat těm mladším, kteří už to nepamatují. Protože tady jsme se o něco pokoušeli, myslím, co stálo za to a co tento stát někam posunulo. Mělo to smysl.