Na pozemku tvaru pětiúhelníku ležícím mezi zámečnickou školou a českobratrským kostelem byla v roce 1935 dokončena budova krajského soudu a věznice navržená architektem Václavem Rejchlem mladším (1884 – 1964).

Hlavní průčelí pravidelně členěné vysokým řádem lizén se soklem obloženým kamenem vypovídá o významu a postavení zde sídlící instituce. Uvnitř v přehledném a logickém schématu jsou prosvětlené administrativní a soudní pracovny s velkou jednací místnosti uprostřed dvora.

Na část soudu navazuje část věznice s celami, ošetřovnou, kaplí a zázemím postavená tak, že kopíruje tvar pozemku ve funkci „oplocení" vymezuje vnitřní vězeňský dvůr.

V areálu jsou, obdobně jako v jiných veřejných budovách stavěných v té době, služební byty pro dozorce věznice. Na rozdíl od administrativních místností obrácených na osluněnou stranu, mají služební byty v umístění podřizující se architektonické koncepci věznice, pokoje směřované na severní stranu pro bydlení nevhodnou.

Zbourat, nebo nezbourat kavalír?

Pětiúhelníkový tvar pozemku, na němž je postavena budova krajského soudu a věznice, odkazuje na půdorys kavalíru č. XXXV barokní pevnosti založené v polovině 18. století.

Ačkoliv se město Hradec Králové zavázalo v roce 1893, že zboří veškeré pevnostní objekty, objekt kavalíru č. XXXV si armáda vyhradila užívat minimálně dalších deset let. Objekt kavalíru byl zbořen až ve třicátých letech dvacátého století.

Nemnoho scházelo a místo budovy krajského soudu a věznice, zde mohl být kavalír č. XXXV zachován jako památka. V roce 1911 Klub za starou Prahu navrhl tehdejší Ústřední komisi sídlící ve Vídni, která vykonávala ochranu památek, přeměnu kavalíru č. XXXV na muzeum bitvy u Hradce 1866.

V obsáhlém dopise starosta města Dr. František Ulrich odůvodňuje bourání kavalíru mj. získáním místa pro plánovanou stavbu gymnazijní budovy a kolizí s navrhovanou trasou tramvaje.

Důkazem, že město bylo v tomto sporu úspěšné, je postavená budova krajského soudu a věznice.

Právo a Spravedlnost

Dvě sochy Právo a Spravedlnost od sochaře a kameníka Josefa Bílka osazené roku 1935 na širokém vstupním schodišti promlouvají o poslání budovy.

A kontrastují také se skromnou pamětní deskou od akademického sochaře Jaroslava Bartoše osazenou v roce 1999 na průčelí k připomínce obětí období našich dějin, kdy právo a spravedlnost byly umlčovány.

Jedním z nichž se tato připomínka týká, se stal před šedesáti lety, můj dědeček Karel Řičář (1900 – 1977) československý politik, poslanec Národního shromáždění republiky Československé, starosta obce Voděrady a malorolník.

Muklové chodili do školy. I do hospody

Hradec Králové – Ve čtyřicátých letech tady probíhala mravouka či vlastivěda pro mladistvé provinilce i děvčata. Nebo – ještě lépe – elementární vyučování pro analfabety.

Část soudu zkrátka vždy patřila trestancům, nyní je tady  vazební věznice.

Krajský soud v Hradci sice působil už od roku 1850, ale až za první republiky byl i tady naplněn koncept spojování soudů s věznicemi.

Samotná stavba trvala dva roky a kapacita byla určena na dvě stě a více vězňů.

Budova byla ceněna pro svou „nedobytnost". „Zezadu je chráněna budovou krajského soudu a kolem je obehnána šest metrů vysokou ochrannou zdí. Přímý přístup je u vchodu do věznice, který je chráněn pancéřovým katrem a střílnou 
v mezikatří," píše se v hodnocení velitelství vězeňské služby z roku 1952.

Během druhé světové války tady sídlila správa protektorátu, poté se vrátila zpět pod vězeňskou službu.

A tehdy se v Hradci odehrála mírně úsměvná kauza. Muklové totiž chodili pracovat mimo vězení –  a příslušníci závodních milicí, kteří je měli na starosti, byli podle všeho dost benevolentní.

Noviny Svobodné slovo pak zveřejnily článek s titulkem Trestanci vysedávají 
v hospodě.

Po roce 1948, po komunistickém puči, se zde začala „roztahovat" státní bezpečnost. V dnešní době slouží pro výkon vazby, a to v uzavřených celách i v takzvaném mírnějším režimu.