Příběh Hany Jüptnerové je součástí venkovní výstavy "Z totality do totality", která putuje po sedmi městech Královéhradeckého kraje a představuje příběhy osmi lidí. Expozice má za cíl upozornit na to, jak se oba totalitní režimy dotýkaly obyčejných lidí. V současnosti je výstava až do 24: června k vidění na náměstí T. G. Masaryka ve Vrchlabí. Následně se přesouvá do Hořic v Podkrkonoší, kde bude až do 24. července.

Vzpomínky Hany Jüptnerová zaznamenala redaktorka Michaela Čaňková pro Paměť národa. Paměť národa unikátní sbírka obsahující téměř 11 tisíc pamětníků ve veřejně přístupné databázi. Vydává vlastní webový magazín. Sbírku Paměť národa spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum. Vzpomínky zaznamenávají redaktoři už takřka dvacet let.

11 tisíc pamětníků

Od roku 2017 i prostřednictvím východočeské pobočky. S příběhy pracují ve školách v rámci projektu Příběhy našich sousedů, nově nabízí i pomoc seniorům v Centru pomoci Paměti národa. V roce 2020 se chystá organizace Post Bellum otevřít v Machoňově pasáží v Pardubicích moderní muzeum 20. století a vzdělávací centrum pro školy a všechny mladé lidi tzv. Institut Paměti národa. Paměť národa není financovaná ze státních peněz, je závislá na podpoře soukromých donátorů. Pomozte i vy. Klikněte zde. Nejlépe – staňte se pravidelným podporovatelem např. jako člen Klubu přátel Paměti národa. Děkujeme. 

Nebála se svobodného projevu v době nesvobody, odvahu k takovému jednání  jí možná dodala i rodinná tragédie. Ve svých 17 letech totiž ztratila celou rodinu. Snad proto pak toužila zanechat po sobě  zřetelný odkaz - i kvůli památce svých blízkých.

Hana, rozená Špičková, se narodila 31. ledna 1952 v Trutnově. S rodiči a bratrem žila v domku po odsunutých Němcích v Herlíkovicích u Vrchlabí. „Doba mého dětství byla zvláštní. Cítila jsem, že všechno kolem mě je cizí, nábytek po někom, spali jsme v pruhovaných peřinách původních majitelů a nikomu to nepřišlo divné. Nikdo nám neřekl, kdo bydlel v prázdných chaloupkách na stráních. Nikdo o tom nemluvil.“ Do bývalého okresu „Hohenelbe“ přišla po válce na místo 45.000 odsunutých německých obyvatel řada nových přistěhovalců  za bydlením a prací.

Hana chodila ve Vrchlabí do základní i střední školy a na vše kolem sebe si utvářela vlastní názor. Po tragické události 28. prosince 1969 zůstala sama. Tehdy zachvátil jejich rodinný domek požár. Hana si zachránila život jako jediná z čtyřčlenné rodiny.   

Sama, sama sebou…

V 17 letech se ocitla sama. Nevěděla, jak žít bez svých nejbližších a bez střechy nad hlavou. Na pohřbu rodiny se však seznámila se spolužákem svého otce a nalezla u něj druhý domov. Luboš Polák pracoval jako hlídač v JZD, přepisoval samizdaty, později podepsal Chartu 77. Byl sledován StB. Hana se seznamovala s disidentským prostředím, podstoupila první výslech na StB.

Zdroj: Paměť národa

Město Vrchlabí jí přidělilo malý byt a v roce 1970 byla přijata ke studiu češtiny a němčiny na brněnskou filozofickou fakultu. Atmosféra po čistkách ve škole byla dusná. Brněnská univerzita měla v té době partnerskou školu v Greifswaldu v NDR, kde se Hana seznámila s lidmi ze společenství mladých evangelíků Junge Gemeinde. Postupně si vytvářela svůj kladný vztah k Německu a k německému jazyku,  s řadou lidí za hranicemi ji pojilo osobní přátelství.

Učitelkou a maminkou

Po vysoké škole se v roce 1976 vrátila do Vrchlabí a nastoupila jako učitelka na gymnázium v Jilemnici.  Tam poznala Gerharda Jüptnera, za něhož se vdala, ale manželství se po dvou letech bohužel rozpadlo.

Hana zůstala sama s dítětem a druhým na cestě. Po rozvodu, v září 1979, podepsala Chartu 77 podruhé. Její první podpis v roce 1977 zadržel bývalý partner Luboš Polák, protože ji chtěl chránit před problémy. Udržovala také živé kontakty s pražskými chartisty. V šestinedělí ji přijeli vyslýchat estébáci z Brna:

 „Většinou jsem mlčela nebo odcházela kojit do vedlejšího pokoje, zatímco oni se hrabali v krabicích a hledali kompromitující materiály. U výslechů jsem vždy mlčela - věděla jsem, že na diskusi s nimi nemám. Při jednom výslechu mně řekli, že to na mě řeknou řediteli, když nepůjdu volit. Tak jsem mu to druhý den řekla sama. On to neměl jednoduché…, také na něj tlačili. Na druhé straně nemohl vyhodit ženu-samoživitelku jen proto, že nechodí volit. Na tom by si Svobodná Evropa smlsla.“ 

Moc svobodných západních médií byla značná a jejich vliv na život lidí v Československu podstatný. Komunisté se báli medializace svých kroků, báli se síly pravdivého slova. Vysílání Rádia Svobodná Evropa a Hlasu Ameriky bylo proto velkou podporou nejen pro disidenty, ale i pro běžné občany, kteří toužili po normálním životě.

„Ženu statečnou kdo nalezne?“

Po mateřské dovolené nastoupila  Hana - samoživitelka se dvěma malými dětmi a chartistka - zpět na jilemnické gymnázium. Byl rok 1983. StB jí v 80. letech sebrala pas. „To mě mrzelo ze všeho nejvíc, protože jsem jezdila s věčně nemocnými dětmi k Baltu. Když za mnou přijeli Pražáci, tak jsem si jim postěžovala, že mně potupně sebrali pas. Oni se začali smát a říkali: ‚A ty myslíš, že někdo z nás má pas?!‘“

Hana Jüptnerová nechodila k volbám, což byl projev velké občanské statečnosti, neobešel se však bez následných návštěv „starých známých“, kteří se ji snažili zastrašit. Tlak kolem ní se stupňoval a vyvrcholil jejím vystoupením nad hrobem Pavla Wonky, vrchlabského disidenta a poslední oběti československého komunistického režimu.

„Byl to uzavřený člověk, kontroverzní osobnost. Šel hlavou proti zdi. Psala jsem mu do vězení, snažila se jezdit na soudní přelíčení. Ta byla sice veřejná, ale nepustili nás tam.“  Wonka zemřel 26. dubna 1988 a jeho pohřbu ve Vrchlabí se 6. května zúčastnilo kolem dvou tisíc lidí včetně představitelů Charty. Hana pronesla nad jeho rakví odvážná slova na rozloučenou:

„Byl jsi příliš nepohodlný, příliš nekompromisní, příliš nebezpečný pro mocné této země, ale především tohoto kraje, této periferie, kde jako by se stále vznášel duch pohraničí, krutosti, bezohlednosti a tisícerých křivd.“

Čtyři dny po této události odešla „po dohodě“ ze školy. Opět byla sama, bez prostředků, bez práce, se dvěma dětmi. Posléze se jí podařilo najít si manuální práci. Hana Jüptnerová byla činorodá žena s potřebou být prospěšná.  Kromě svých dvou synů vychovala tři romské děti v pěstounské péči.

Dočkala se svobody 

Listopad 1989 byl pro Hanu velkou satisfakcí. Pracovala v Občanském fóru ve Vrchlabí, začala tam znova učit na gymnáziu, byla členkou zastupitelstva a městské rady. Angažovala se na obnově česko-německých vztahů. Snažila se o oboustrannou komunikaci a pochopení.

Plán česko-německého střediska vzájemného porozumění nevyšel, ale konkrétní osudy sudetských Němců a touhu napravovat minulost v sobě nosila stále. Její zásluhou byl vybudován pomníček na Věřině cestě ve Špindlerově Mlýně, kde bylo v květnu 1945 bez řádného soudu zastřeleno 22 německých obyvatel města.

Vrchlabská disidentka Hana Jüptnerová prožila ne příliš dlouhý a nelehký život, ale zanechala po sobě zřetelnou stopu. Zemřela 7. října 2019.

Paměť národa