V nepatrně zvlněné krajině mezi Hradcem Králové a Novým Bydžovem je schována nenápadná obec s dnes již ještě nenápadnějším zámkem.
Vcelku smutný příběh této původně krásné a výstavné barokní památky snad nabere nečekaně dobrý kurz. Ale proč se nejprve nepustit proti proudu času? Nový seriál Hradeckého deníku se vydá do historie této stavby.


Začátek Barchova je znám nejdříve k roku 1409, ačkoliv se zde jistě vesele žilo již dříve.
Pocházel odtud zemanský rod pánů z Barchova, kteří se honosili kohoutem v erbu, a i dnešní obec jej uchovává dál. Rok 1409 je také zprávou o tvrzi, kterou vlastnil zmíněný vladyka, jménem Mikuláš.
Zdá se, že v rodné obci mnoho času netrávil, již v roce 1421 je uváděn mezi zvolenými správci království.
Další člen rodu, Jiřík, zůstal nejspíše věrný husitskému učení, a byl členem vojska Jiřího z Poděbrad. Jako držitele tvrze nalezneme v roce 1452 Petra z Barchova a jeho sestru Hedviku. Ti ale objekt i s panstvím prodávají Václavu z Nestajova a z Žehušic. Ani ten zde nezůstává dlouho a roku 1491 tvrz se vsí prodal Vilémovi z Pernštejna.

Tento významný šlechtic nakonec statek opět prodal, a to Bohuňkovi Dobřenskému z Dobřenic. Teprve po jeho smrti roku 1517 získává barchovský statek svého stálého majitele. Stal se jím nástupce Mareš.
Trvalo 29 let, nežli si jej nechal zapsat do Desek Zemských. V roce 1550 umírá a syn Jiří se ujímá správy rodového majetku. Nebyl samozřejmě jedináčkem, proto se roku 1557 vypořádává vyplacením se svými bratry.
Za manželku měl Zdenu z Hustiřan, která se dočkala od svého muže v roce 1562 daru, obsahujícím barchovskou tvrz, dvůr a ves s vesničkou Barchůvek.
To nám připomíná, že do poloviny 16. století se Barchovu říkalo Velký nebo Hrubý, právě kvůli nedalekému Barchůvku, který ještě nebyl zdrobnělý.

Stoletá vláda Dobřenských

Léta 16.století plynula vcelku poklidně. V devadesátých letech Jiří umírá (je možné, že náhrobník v dobřenickém kostele z roku 1590 je jeho?) a synové se dělí o jeho nashromážděné statky. Barchov převzal roku 1595 Mareš II. Asi se mu zde nelíbilo, neboť již o rok později jej směnil s bratrem Janem mladším.
V roce 1603 majitel obce uvádí ke zdanění 32 poddaných, čtyři komíny a dvě mlýnská kola. Rokem 1607 končí ve vsi stoletá vláda Dobřenských. Jan Šlibovský ze Skřivan statek zakoupil, aby jej obratem za rok prodal Janovi, též zvanému Burian, Šlibovskému. Do roku 1618 se střídali další, asi spíše obchodníci – Albert Bzenský z Prorubě (1611), Jetřich Myška ze Žlunic (1614), Markvart Stranovský ze Svojkovic a Smil Vostromiřský z Rokytníka (1618).

Je zde výstižně vidět, že dominuje česká šlechta před začátkem stavovského povstání. Kašpar z Belvic a z Nostic koupil statek od Smila.
Za téměř 17 tisíc kop míšeňských grošů
Dohodnutá cena byla 16 900 kop míšeňských grošů (tesař měl denní mzdu cca tři groše, kopa vajec, tedy 60 ks, stála cca pět grošů – pro orientaci), ale Kašpar Belvic nebyl zcela solventní, a tak se stal pro nesplacení ceny roku 1623 pouhým manem (to znamená cosi jako nájemcem s určitými povinnostmi).

Během pěti let upadl do ještě větších dluhů, a byl proto z manství propuštěn. Kašpar nebyl katolík a odmítl se obrátit na víru. Tudíž raději odešel ze země. Správa statku tak zůstala na manželce Smila Vostromiřského Evě. Ta byla schopná poplatit dluhy, snad i důsledkem zuřící třicetileté války až po 16 letech. Unavená za rok prodala Velký Barchov Vilémovi Jindřichovi Odkolkovi z Újezdce.
Zdá se, že tvrz byla nepoužívána, neboť při koupi statku Ferdinandem Rašínem z Rýzmburka v roce 1675 se tvrz popisuje jako skromné dřevěné stavení, kryté šindelem, kde byly čtyři pokoje, sedm komor, dvě světnice a kuchyň.

Marek Dusil
(redakčne upravila a zpracovala Silvie Špryňarová)