Ze lva salónů otrokem. Rodina si pak prošla očistcem, říká abstinující alkoholik

Jak jste „začal“ s alkoholem?

Ve třinácti letech. Pocházím z jihu Moravy. Dostat se k vínu nebylo těžké. Zprvu mi nechutnalo. Okamžitě mne však dostaly jeho účinky. Najednou jsem byl chlap. A pokračovalo to na gymnáziu. Tam se hodně pila slivovice. Opět mi nechutnala, ale účinky nastupovaly rychleji než u vína.

Účinky alkoholu byly to, co se vám zalíbilo?

Z nesmělého kluka během pár chvil lev salónů. Byl jsem středem pozornosti. To jsem miloval. Zpočátku byl alkohol můj největší přítel, v posledních letech pití tvrdý a nekompromisní otrokář.

Umíte popsat bod, kdy bylo jasné, že nastává problém?

Neumím. Můj problém byl, že jsem nikdy neuměl své pití zastavit, neměl jsem pocit, že už mám dost. Jak se říká lidově, neznal jsem míru. To byl hlavní rys mého popíjení. Vždycky až do dna. Do poslední chvíle, celé ty roky, jsem sám sobě namlouval, že piji jen trošku. A nejen sobě, i lidem kolem.

Jak na pití reagovali blízcí?

Žena mi během našeho manželství mnohokrát mé pití vyčítala a posílala mne na léčení. Moje pravidelná odpověď byla: ty mi ani nedopřeješ tu blbou sklenku, živím vás, peníze domů nosím, opravuji barák, jsi nevděčná a nepřející. Byl jsem jako obehraná gramofonová deska. Opakoval jsem to stále dokola.

Děsivá statistika: Češi pijí příliš. Sedm tisíc z nich to každý rok stojí život

Podařilo se vám s manželkou problém ustát společně, nebo se cesty rozešly?

Podařilo, ale sám cítím, že to byla především zásluha mé ženy. Pil jsem patnáct let, po celou dobu našeho manželství. Poslední roky byly velmi těžké. Nikdy se na mě nemohla spolehnout, nikdy nevěděla, v jakém stavu mne doma zase najde. Psychický teror, tak bych to pojmenoval. Proto by mne ani nepřekvapilo, kdyby se sbalila i s dětmi a utekla mi. Neudělala to. Kryla mě i před dětmi. Neopustila mne ani po léčbě. Zůstala se mnou. Do smrti jí za to nepřestanu být vděčný.

Někteří závislí popisují problém s mezilidskými vztahy. Byl to i váš případ?

Neznám účinnější mix pro trvalé narušení mezilidských vztahů. Nejsem adiktolog ani psychiatr, nemohu tedy zobecňovat, co dělají jiní. Mám jen svůj příběh a zkušenost. Alkohol je na začátku velmi přející a přináší do života spoustu benefitů. Třeba právě tu schopnost bavit se s ostatními, být hovorný a společenský. S množstvím vypitého se ale často ona lehkost vytrácí. Když jsem vypil více, býval jsem pak hádavý, někdy i agresivní, nešetřil jsem oplzlostmi. Druhý den jsem býval podrážděný. Výkyvy nálad, změny v chování, stejně jako permanentní nespolehlivost a nezodpovědnost za vlastní chování.

Někdo má po léčbě stále sklony k závislostem, byť jiného druhu. Na práci, partnerovi či partnerce nebo sportu. Byl to i váš případ?

Mělo by zaznít, že závislost na alkoholu je nevyléčitelná nemoc. Pokud se neléčí, končí úplnou devastací organismu a mnohdy i smrtí. Ta moje se projevila hned na začátku. Alkohol mi nikdy nijak zvlášť nechutnal, přitahovaly mne však účinky, které ethanol v mém těle vyvolával. Domnívám se, že jsem se se sklony k závislostem už narodil. Bylo jen otázkou času, na kterou narazím dříve. Už v léčebně jsem začal docela hodně kouřit a pít kávu, takže ano, jedno jsem nahradil druhým. Mé závislé chování se projevuje v extrémech. Žiji ode zdi ke zdi. Nahoru a dolů.

Zmiňoval jste léčebnu. Dostala vás do ní konkrétní situace nebo už nebylo zbytí a nešlo to zkrátka jinak?

Do poslední chvíle jsem tvrdil, že piji jenom trošku. Bylo mi tenkrát 35 let a už jsem měl stavy, kdy se mi během dne rozdvojovala mysl, trpěl jsem bludy, žil jsem s permanentní hladinkou, která byla jedna až dvě promile. V tomto stavu jsem i běžně řídil auto a vůbec mi to nepřipadalo divné. Prošel jsem také dvěma záchytkami. Stejně jsem si byl ale jistý, že když budu chtít, své „mírně“ nadměrné pití zastavím. Jednoho dne mne ale zradilo vlastní tělo. Selhalo do té míry, že jsem musel přivolat lékařskou pomoc. Nemohl jsem se v absťáku vůbec hýbat, nešlo pohnout rukama a nohama, strašně jsem se třásl a bál se, že umírám. To byl vlastně první okamžik v mém životě, kdy jsem se cítil jako opilec, troska, lůzr a strašně si přál, aby už konečně někdo přijel, sesbíral tu hrůzu, co ze mne zbyla a postaral se o všechno. Najednou jsem už nechtěl takový život žít.

Psích pohřbů přibývá, lidských naopak. O smrti mluvit neumíme, říká farář Vacek

Nastala někdy recidiva?

Recidiva je součást závislosti. Patří k ní. Alkoholikovi trvá nějaký čas, než pochopí, že kontrolované pití prostě nefunguje. A tak to zkouší. Nepije týden a myslí, si, že teď už by to šlo, a znovu do toho vlítne. Nepije měsíc a myslí si, jak je dobrý. Před léčbou jsem takových všelijakých pokusů prodělal tisíce. Stále dokola jsem si chtěl dokazovat, že alkoholik nejsem. Po léčbě k další recidivě nedošlo. To, co mi v léčebně doporučili, co mě naučili, to jsem si vzal k srdci. Velmi si vážím lékařské a zdravotnické pomoci pro nás závislé.

Léčíte se stále?

Poslední roky jsem ve společenství Anonymních alkoholiků. Díky dvanáctikrokovému programu se léčím nejen ze své závislosti na alkoholu, ale především se uzdravuji v téhle emoční rovině. Je to řada zásad duchovní povahy, které v případě, že se uskutečňují jako způsob života, mohou potlačit posedlost pitím a umožnit trpícímu stát se znovu šťastným a užitečným plnohodnotným člověkem

A jaké byly první roky střízlivosti?

Po léčbě mě život bavil. Byl jsem středem pozornosti, všichni mi fandili, poplácávali mě po zádech a tvrdili, jak jsem dobrý, že nepiji. Ale po nějaké době už měl každý své starosti a zapomněli na mě. Stejně jako mí drazí kamarádi z hospod. Kdo by stál o to, aby s nimi seděl u stolu abstinent? Najednou jsem zjistil, jak jsem strašně sám. Samota plná lidí. Samozřejmě, že moje žena mne stále podporovala, ale bylo to jiné. Nerozuměla mi. Jak se říká, do hlavy nikomu nevidíte. A ta závislácká hlava, to je dílo.

Pytle s věcmi pro zoufalé pozůstalé už ani nepočítám, říká sestra z ARO oddělení

Psychická pohoda se tedy po zhoršovala?

Ano. Občasné splíny postupně vystřídaly několikaměsíční deprese. Neradoval jsem se. Sužoval mne pocit nevděku a závisti vůči celému světu. Čím dál častěji mě napadalo, proč vlastně abstinuji, co z toho mám, a že je nefér, že já nemohu a ostatní si vesele chlastají.

Hledal jste dál pochopení?

Při svém posledním týdenním rekondičním pobytu v léčebně v Kroměříži v roce 2018 jsem právě narazil na infomítink Anonymních alkoholiků a svitla mi naděje. Jsou to přece lidé se stejným problémem, mají podobné osudy jako já, baví se podobným způsobem. Nic jsem neočekával, ale zašel jsem mezi ně. V místnosti tenkrát sedělo deset lidí, a když jsem vstoupil, vítali mě, jako bych mezi ně chodil od nepaměti. Bylo to strašně milé. Konečně jsem měl pocit, že někomu na mně záleží,a že když mluvím o své závislosti, nemusím nikomu nic dlouze vysvětlovat. Že mi ti lidi prostě bezezbytku rozumí. To byl začátek nové cesty.

Se 730 metry je lávka v Dolní Moravě nejdelší na světě. Jaká je konkurence?

U společenství Anonymních alkoholiků jste tedy našel to, co jste potřeboval?

Když jsem přišel do společenství, byl jsem vděčný, že mne někdo poslouchá, že někomu záleží na mém názoru a že mi ho nikdo ani nezpochybňuje, ani nevyvrací. Říkali mi jen choď a nikam nespěchej. Všechno důležité přijde. Postupně jsem se začal zapojovat do života ve skupině. Nejdříve jsem umýval hrnky po mítinku, pak jsem dával na stůl literaturu, později jsem dokonce dělal službu sekretáře. Po nějaké době mě vzali na první infomítink do protialkoholní léčebny v Kroměříži. Kdysi jsem se tam léčil, tak mi to přišlo takové symbolické. Nikdo mi nenařizoval, že tam musím jít. Bylo to na mně a mé ochotě. Jeden pravdivý bonmot z AA říká, že ochota je klíč.

Ochota je klíč… Jaké dveře jste odemkl?

Najednou jsem si začal uvědomovat, jak moc mne ta služba obohacuje. Udělat něco pro druhého bez podmínek, bez osobního profitu, prostě jen tak, od srdce a z dobré vůle. To je to, co nejvíc uzdravuje. Říkám to bez nadsázky, služba ve společenství AA změnila můj život od základu. Střízlivost najednou dostala nový rozměr, nový smysl. A za to nepřestanu být společenství AA vděčný.

Poslední otázka. Jak vnímáte kampaň suchý únor?

Podle mého názoru je to dobrý počin pro společnost, vedoucí k možnosti prověřit si, jak na tom ve vztahu ke konzumaci alkoholu jsme. Ale pro mne, coby člověka nemocného závislostí na alkoholu, usilujícího o trvalou střízlivost, nemá taková kampaň žádný další přínos.