S panem profesorem Prymulou jste studoval stejnou školu. Jak tedy hodnotíte současnou práci svého spolužáka?
Profesora Prymuly si velmi vážím. A za to, jak vede Ústřední krizový štáb bych mu dal jedničku s hvězdičkou. Pokud se totiž na jeho kroky podívám z medicínského a preventivního hlediska, tak jedině adekvátní represivní opatření povedou k nápravě současné situace. A první výsledky se již dostavují. Stačí se podívat na naši křivku nárůstu nakažených virem. Zatímco v jiných státech je exponencionální, tak u nás je celkem lineární. Pan profesor Prymula jako uznávaný epidemiolog dobře ví, co dělá. A dělá to velmi dobře.

Vy již několik měsíců vedete alianční lékaře NATO. Jak z této pozice hodnotíte, že Evropská unie netáhne za jeden provaz a každý stát si jede „na vlastním písečku.“ Nemělo by to být naopak? Respektive, nemohlo by do toho zasáhnout právě NATO?
Pokud je situace problémová v jedné, nebo ve dvou zemích, tak lze síly a prostředky nějakým způsobem sdružit. Ale primárním úkolem vojenských zdravotnických služeb je momentálně v maximální míře podpořit fungování zdravotnického systému svého státu. Tudíž výpomoc jiné zemi v řádu jednotlivců je spíše symbolikou, než efektivní pomocí.
Pomoc má význam až v momentě, kdy by byl tento systém opravdu hluboce zasažen. Dnes tedy alianční koordinovaná aktivita spočívá v tom, abychom stále udrželi zdravotní způsobilost a bojeschopnost jednotlivých armád a zemí a zároveň efektivním způsobem pomohli civilnímu zdravotnímu systému.

Čeští vojenští zdravotníci jsou v NATO pojem. Neuvažujete, že byste je stáhl z misí a nenasadil právě v České republice?
Stahovat je určitě zatím nebudeme. Momentálně je jedním z jejich hlavních působišť Afghánistán, kde zhruba desítka vojenských lékařů a zdravotnického personálu v chirurgickém týmu působí na kábulském letišti a spadá pod ně přibližně sedm tisíc pacientů. To je tým, který nám v Česku trn z paty nevytrhne, ale na druhou stranu je to jednoznačný pilíř, který musíme v Afghánistánu udržet.

A nemohlo by NATO například svým státům pomoci s dodávkou roušek či respirátorů?
Je mylná představa, že NATO disponuje plnými sklady roušek a respirátorů. Současná situace nedostatku zdravotnického materiálu je bohužel daň této pandemie, kdy nikdy předtím nebyla na úrovni států potřeba tohoto materiálu tak mohutná. Běžně roušky využíval hlavně zdravotnický personál a paradoxně respirátory pak průmysl. Teď se to otočilo a roušky potřebují hlavně lidé a respirátory jsou potřeba právě ve zdravotnictví.

Nepřipadá nyní v úvahu nasazení i polních nemocnic?
Na to odpovím asi takto - polní nemocnice má chirurgický profil, tudíž pro léčbu koronaviru je využitelná pouze zčásti. Tedy její 4 JIP lůžka, něco přes dvacet standardních lůžek a k tomu laboratoř nebo RTG. Nyní nám primárně jde o lůžka a jejich výbavu. Takže z pohledu materiálního ano. Problém je ovšem personál - lékaři a sestry jsou bezezbytku nasazení již dnes v první linii, na svých působištích ve prospěch vojenských nebo civilních nemocnic a také zdravotnické záchranné služby. Budou-li nasazení na našem území v rámci polní nemocnice, budou chybět v nemocnicích “kamenných”.

No a tedy téma nejžhavější - Těchonín?
Tady je asi nejvíce dohadů. Těchonín je speciální v tom, ze má nejvyšší stupeň ochrany proti skutečně smrtící epidemii. Tudíž takové technologie, které nemá žádná jiná nemocnice, nicméně tyto vyžadují podstatně vyšší personální zajištění než kterákoliv jiná nemocnice.

Spatřujete tedy nějakou zásadní překážku otevření této nemocnice?
Třeba ve skafandru můžete dělat pouze dvě hodiny, pak střídání. Takže tam, kde na směnu stačí jedna sestra, zde potřebujete dvě. No a platí stejná podmínka jako výše uvedené - ten personál musíte vzít z jiných nemocnic. Čili buď jsou na svých místech, nebo v polní nemocnici, nebo v Těchoníně. Jsme připravení na jakoukoliv eventualitu, nicméně teď se strašně špatně určuje ta správná volba, kdy je skoro všude tlak na dostatek personálu.

Jak vidíte budoucnost v boji s koronavirem?
To lze jen těžko predikovat. Můj názor je, že čím represivnější opatření, tím je větší pravděpodobnost, že se situace povede zvládnout rychleji. Čím budou krátkodobá opatření mírnější, tím je větší riziko, že buď bude tato situace trvat déle, nebo to dojde na hranu a zdravotnický systém se dostane na meze svých možností. Na některých státech je již vidět, že pokud se včas nepřistoupilo k represivním opatřením, tak to vedlo k extrémní zatíženosti zdravotnického systému. Na druhou stranu skutečnost, že nad koronavirem zvítězí jedna či dvě země, ještě neznamená, že jsme dosáhli globálního vítězství. V tomto ohledu je potřeba koordinovaná aktivita. To, co se zdálo z hlediska „represí“ v podobě uzavření hranic nemožné před deseti dny, ukazuje se jako jedno z mála efektivních řešení k zamezení nekoordinované migrace obyvatelstva a roznášení viru.

Jak si v porovnání s aliančními státy v boji proti koronaviru stojí Česká republika?
Myslím si, že patří na špičku. Pokud to mohu hodnotit z hlediska civilně-vojenské spolupráce, bez které se to neobejde, tak vidíme určité pozitivní efekty prvotních represivních opatření. Jako lékař a kolega pana profesora Prymuly se snažím dělat maximum pro to, abychom zabránili nějakému nekontrolovatelnému šíření nemoci a ohrožení zejména rizikových skupin populace - seniorů nebo občanů s poškozeným zdravím. A to i za cenu některých zásadních omezení. Ty sice na první pohled omezují naši svobodu, ale jen na krátkou dobu. Z dlouhodobého hlediska represivní opatření umožní získat kýžený pozitivní efekt.
Koneckonců rozbíhající se projekt Chytré karantény bude představovat, pokud mohu parafrázovat, soubor omezení s “lidskou tváří”.