„Jsme jako rodina. Učitelé mají u dětí ohromnou důvěru, mnohdy nám řeknou třeba i víc než doma. Někdy s nimi řešíme opravdu závažné životní záležitosti,“ říká Karel Šust, který začínal jako učitel hry na kytaru v roce 1979. Na Střezinu přišel dva roky před revolucí. Za jeho vedení Střezina zdvojnásobila počet žáků a stala se tak největší základní uměleckou školou v zemi.
Před nástupem do této kanceláře jste hrál ve známé hradecké kapele Lokálka, takže jste vyrostl na folku?Ještě trochu víc na estrádě. Odmala jsme měli různá divadla, kapely, které dělaly při hraní srandu a pak to přirozeně vyústilo do Lokálky. Byla doba, kdy jsem si myslel, že se tím budu živit. Pak najednou přišel listopad 1989 a musel jsem se rozhodnout, jestli budu hrát v kapele, nebo se naplno věnovat kantořině.
Od srpna vás po 34 letech ve vedení ZUŠ Střezina nahradí Tomáš Votava, vybrala komise dobře?
Je to zapálený člověk. Na Střezině je od svých pěti let, prošel školou v několika oborech a dokonale ji zná. Je mu 40 let, už má dost zkušeností a přitom energii a tah na branku. Je to ideální kandidát. Jde si za tím, ví, co ho čeká. Už půl roku se se mnou poctivě připravuje na řízení školy.
Vám bylo 30 let, když jste se stal ředitelem, byly to těžké začátky?
Nebyly vůbec jednoduché. Na Střezině jsem učil jen tři roky a stal jsem se ředitelem. Je to jeden z paradoxů doby. Když jsem v roce 1990 nastoupil do funkce, vlastně jsem nic moc o řízení školy nevěděl a nikdo mi moc neporadil. Ale také se ode mě nic neočekávalo, všechno se teprve budovalo. Škola rostla za běhu, přibývala administrativa, přišla právní subjektivita. Člověk se stále něco učil. Postupně jsme se prosazovali do různých pilotních programů, měli jsme ambice a snažili jsme se být ti, kteří udávají směr.
Střezina byla snad první škola, která měla své logo.
Tady musím vysvětlit, že jsme za těch 34 let měli dvě období. Za prvních 20 let jsme prakticky zdvojnásobili kapacitu na dnešních 2400 žáků. Logo nám navrhl hradecký muzikant a výtvarník Pepík Janiš a mimochodem za to nic nechtěl. Taková byla doba. První logo bylo stylizace kytary, obličeje a štětce. K tomu jsme měli školní slogan „Co Čech, to umělec.“ Tehdy jsme měli prostě cíl vychovávat z maxima žáků umělce. Před 15 lety jsme došli do stavu, kdy se to heslo vyčerpalo a změnili jsme logo i slogan na dnešní „Prostor pro radost“. Už se nemáme moc kam rozšiřovat a zaměřujeme se na to, aby se u nás žáci, učitelé a rodiče cítili dobře.
Řada známých umělců prošla dřívějšími ZUŠkami, jinak to nemohlo být ani tady…
Moc se mi nechce jmenovat, protože bych na spoustu našich skvělých absolventů zapomněl. Ale jsou to lidé od klasiky přes populární až po jazzovou muziku, sochaři, výtvarníci a tak dále. Jenom letos máme čtyři děti přijaté přímo na Akademii divadelních umění, tedy na nejvyšší uměleckou školu. Vždycky mě zahřeje, když někde uvidím nějakého našeho absolventa.
Vzpomenou si ti známí na to, kde začínali?
Nedávno jsem byl na křtu prvního CD smyčcového Leggiero Quartetu. Do letošního roku byli všichni čtyři hráči stále žáky Střeziny, přestože už sólově studují na konzervatořích nebo třeba i na AMU. Procházeli Střezinou od svých pěti let, znám je téměř jako své děti. U toho křtu jsem jim kladl na srdce, aby nezapomněli na Střezinu. Pro učitele je strašně příjemné, když si někdo vzpomene na to, kde začínal. Většinou, když ti slavní pak dávají rozhovory a padne otázka na jejich začátky, tak mluví o začátku na konzervatoři. Ale já jsem hrozně rád, když řeknou: „Jo, základy jsme získali na Střezině.“
Za ta léta vám musely projít rukama tisíce dětí…
Nedávno jsme měli přijímací zkoušky a za ty roky už jsem se naučil, že se podívám na dítě a vím, na co má hrát. Vidím, jakou má pusu, jaké má ruce, prsty, jak se pohybuje a projevuje. Třeba teď jsem zažil krásnou příhodu. V seznamu uchazečů byl kluk, měl dvě křestní jména: Kryštof Kryšpín. A říkám té přijímací komisi, že tohle dítě bude výjimečný člověk, s tím jménem z něj musí růst od malinka osobnost. To bude fagotista, vsaďte se. Neumím to vysvětlit, ale je to prostě tak. Fagotisti vyžadují zvláštní typ osobnosti. Pak mě zahřeje, když rodiče za pár let přijdou a řeknou, že jsem měl pravdu, když jsem je přesvědčil na ten konkrétní nástroj.
Platí ještě okřídlené „Co Čech, to muzikant“?
Je to nadsázka, ale dřív to určitě platilo víc. Ale je to stavem společnosti, dřív se muzika víc v rodinách pěstovala. Dneska má každý na uších sluchátka, je to jiný způsob přijímání muziky. Děti hudbu hodně poslouchají, ale už ji tolik nechtějí produkovat, protože už to za ně udělá třeba umělá inteligence. Samozřejmě trošku se bojíme, ale doufáme, že umělá inteligence tohle nebude jen tak umět, že to emoční, co tam lidi dávají, zůstane. Ale nevím, jestli zůstane tolik dětí, které budou chtít překovávat překážky, aby se k těm prožitým emocím v kumštu dostali. Myslím, že možná společnost trochu zleniví.
Jak se ostatně mění děti? Hodně se mluví o tom, že díky technologiím se stávají pasivními konzumenty…
Mění se to. Já si myslím, že ZUŠka dnes není jen o výuce. Především musíme děti sociálně a emočně zaujmout a díky tomu se potom vlastně chytnou i té dřiny, která provází umění. Děti dnes hodně zkouší nástroje a třeba je po dvou letech mění. Za mě je to špatně. Musí vytrvat, překonat překážky a propracovat se k radosti z umění. Tanečník brečí, že ho všechno z té dřiny bolí, kytaristu bolí prsty. Ale musí překonat určitou hranici a muzika se mu stane samozřejmostí, jakou je třeba jídlo.
Moje děti chodí také do lidušky a zlom podle mě přichází s tím, když začnou vystupovat a hrát v nějakých souborech, kapelách.
Ano, je to komunitní zážitek. Máme samozřejmě spoustu souborů ve všech oborech a tam děti ten společný zážitek mají. Samotná výuka to nenahradí. Naši učitelé musí dělat mnohem víc než „jen“ učit. Musí věnovat soboty, neděle různým koncertům, kempům, protože to je to, co dělá umění. Je to o zážitcích. Proto tady máme tak výborné orchestry, protože děti spolu často žijí víc než v rodině. Prostě se mají rády a jsou spolu v dobrém i špatném.
V čem je největší hodnota Střeziny?
Právě v tom, o čem jsme teď mluvili. Školu dělá kolektiv učitelů, musí to být zapálená parta, která je na jedné lodi. Máme teď období, kdy hledáme nové učitele. Nejraději si je vybíráme z našich žáků, protože ti jsou Střezinou nasáklí. Jsme jako rodina. Učitelé mají u dětí ohromnou důvěru, mnohdy nám řeknou třeba i víc než doma, někdy s nimi řešíme opravdu závažné životní záležitosti. S uměním tady zažívají ohromné emoce, někdy při hře i brečí, tak to prostě je.
play_fill
Střezina se různě stěhovala, než před deseti lety zakotvila na dnes už bývalé Základní škole Jih…
Na začátku 90. let jsem chodil po různých budovách s městskými úředníky, prošli jsme snad všechny možné i nemožné budovy v Hradci od středu města až po letiště. Nakonec jsme skončili tady na Jihu. Původně jsem byl proti, abychom šli do paneláku. ZUŠka potřebuje mít svůj genius loci, musí provokovat k umění. A já doufám, že jsme toho ducha školy i třeba přes ty zmíněné soubory nějak do toho paneláku dotlačili.
Konečně město začalo s přestavbou Střeziny, opravené jsou dva pavilony, na třetím se pracuje. Zůstanete u přestavby?
Chci tady zůstat jako koordinátor. Neskromně říkám, že ten projekt je v podstatě moje dílo. Stále se snažím udělat tu školu jinou, výjimečnou. Můj sen je, aby se budova divadla Jesličky přesunula sem do areálu a všechny naše obory mohly spolupracovat a prolínat se.
Učit tady už nebudete?
Ne. Kytaru budu učit na smiřické ZUŠce. Vracím se k tomu, s čím jsem před 45 lety začínal. Budu tam učit asi 10 hodin týdně.
Co vlastně posloucháte za hudbu?
Mečení koz (směje se). Mám doma plná šuplata cédéček, ale většina z nich je ještě v celofánu, takže je začnu poslouchat, až budu mít čas. Teď neposlouchám, musím říct, skoro nic. Kromě našeho hraní a koncertů, protože toho je tolik, že když už chci relaxovat, tak to není hudba.
S tím mečením to ale úplně legrace nebyla, vy máte doma ve Smiřicích malou farmu.
Na tu budu mít teď víc času. Mám slepice, králíky, kachny, kozy, kocoury, psa, vykopal jsem si na zahradě vlastní rybník, kde mám kapry. Takové to běžné vesnické zvířectvo. Tak tomu se teď budu moct věnovat víc.
